28 C 174/2021-31 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 26. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 37 574 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 19. 2. 2016 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok za půjčené peněžní prostředky sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 %, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Při uzavření smlouvy se žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životní pojištění, za níž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek ve výši 406 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč počínaje 26. 2. 2016, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31. 3. 2017. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, když celkem uhradil částku 400 Kč. 2. Žalobkyně dále uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaný došlo dne 29. 11. 2015 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o půjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta peněžní hotovost ve výši 8 000 Kč v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků taktéž úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 1 120 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaný dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 232 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 244 Kč, počínaje od 6. 12. 2015, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 1. 2017. Žalovaný však ani v tomto případě splátky řádně a včas nehradil, když do okamžiku postoupení pohledávky žalobkyni uhradil pouze částku 2 684 Kč. K postoupení pohledávky došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, o čemž byl žalovaný informován. V období od postoupení pohledávky nebylo už uhrazeno ničeho. 3. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 4. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se v rámci lhůty ve výzvě doručené mu do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 29. 11. 2015 smlouva nazvaná Smlouva o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta peněžní hotovost ve výši 8 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal s poskytnutím peněžité hotovosti taktéž uhradit poplatek ve výši 5 920 Kč sestávající se z poplatku za administrativní činnosti ve výši 1 600 Kč, úroku ve výši 1 120 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Žalovaný si dále zvolil doplňující službu tzv. životní pojištění [anonymizována dvě slova] s tím, že se zavázal za zařazení do pojišťovacího programu uhradit částku 232 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 14 152 Kč se zavázal uhradit formou pravidelných týdenních splátek v počtu 58 ve výši 244 Kč RPSN byla stanovena ve výši 75,72 % (smlouva). Z karty zákazníka soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prověřoval úvěruschopnost žalovaného (karta). Soud má dále za zjištěné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřeli smlouvu nazvanou Smlouva o půjčce dne 19. 2. 2016, na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti peněžní hotovost ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutím peněžní hotovosti taktéž uhradit částku 11 100 Kč sestávající se z poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, z úroku ve výši 2 100 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný si dále zvolil zařazení do pojišťovacího programu pojištění [anonymizována dvě slova], za což se zavázal uhradit částku 406 Kč. Žalovaný se tak zavázal celkovou částku ve výši 26 506 Kč uhradit žalobkyni formou 58 týdenních splátek po 457 Kč RPSN byla sjednána ve výši 75,72 %. Z karty zákazníka soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek). Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že v souvislosti s poskytnutím peněžité hotovosti ve výši 15 000 Kč uhradil žalovaný celkem částku 400 Kč, více již neuhradil a v souvislosti s poskytnutím peněžité hotovosti ve výši 8 000 Kč uhradil celkem částku 2 684 Kč. Žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak. 6. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na obě smlouvy nazvané jako Smlouva o půjčce je nutno nahlížet jako na neplatné. Žalovaný měl v případě smlouvy ze dne 29. 11. 2015 vedle poskytnuté jistiny ve výši 8 000 Kč hradit dále poplatek ve výši 5 920 Kč a v případě smlouvy ze dne 19. 2. 2016 měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč uhradit poplatek ve výši 11 100 Kč (v obou případech pak dále ještě poplatek za zařazení do pojišťovacího programu). Je pravdou, že poplatky byly ve smlouvách rozděleny na více částí, a to poplatek za administrativní činnost, úrok a poplatek za hotovostní inkaso splátek, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytování peněžních zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobkyně nikdy se žalovaným smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobkyně. Z pohledu soudu se jedná o ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že shora uvedené poplatky nepředstavují nic jiného než právě úroky, tedy úplaty za poskytnutí peněz. Takto požadované nároky zastírají další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryjí individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích, které činí v případě obou smluv cca 66 % ročně. Dle § 588 občanského zákoníku se tak jedná o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok k sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smluv o zápůjčkách, tedy obvyklá úroková sazba poskytované bankami na obdobné úvěry v listopadu 2015 činila 11,77 % ročně a v únoru 2016 11,25 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroku akceptovat. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se tak o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je považována převážná část ujednání smlouvě na nemravnou, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedeném v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení poskytnuté částky s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil celkem o částku 23 000 Kč a v řízení vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem částku 3 084 Kč. Soud ze shora uvedených důvodů uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 19 916 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost