28 C 190/2021-25 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 30. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 16 289,66 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 28. 2. 2018 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta peněžní hotovost ve výši 10 000 Kč v den podpisu smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná taktéž zavázala zaplatit částku ve výši 8 917 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 180 Kč a poplatků za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 948 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 24. 4. 2019 Poslední příslušná splátka byla žalovanou uhrazena dne 9. 3. 2018. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 1 600 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 28. 2. 2018 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy s tím, že žalovaná se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zavázala rovněž uhradit poplatek ve výši 8 917 Kč představující úrok ve výši 1 789 Kč, dále částku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 180 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 948 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 316 Kč RPSN byla stanovena ve výši 241,97 % (smlouva). Ze souhrnných informací vyhotovených žalobkyní dne 27. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně uhradila v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou celkem částku 1 600 Kč. Žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala opak. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, seznam postoupení pohledávek). 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze zčásti. Soud na smlouvu o zápůjčce pohlíží jako na neplatně uzavřenou, kdy závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroku, když žalovaná měla vedle poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč, taktéž uhradit částku 8 917 Kč. Je pravdou, že tato částka byla ve smlouvě rozdělena na tři částky a to na úrok ve výši 1 789 Kč, částku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 180 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 948 Kč, současně však je třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytování peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobkyně nikdy s žalovanou smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobkyně. Z pohledu soudu se jedná pouze o ryze formální rozčlenění, když soud má za to, že poplatek v celkové výši 8 917 Kč nemůže představovat nic jiného, než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatků jako ujednání o úrocích s tím, že se tak jedná o jednání o úrocích, které činí 77 % ročně a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v únoru 2018 činila 8,54 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro kterou by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že v tomto případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalované a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 10 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaná před postoupením pohledávky uhradila částku 1 600 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 8 400 Kč uhradila. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud jí taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20.1.2020, když z předloženého podacího archu bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 14.2.2020. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 19.2.2020 a do 10 dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 29.2.2020. Jelikož tak neučinila, dostala se od 1.3.2020 do prodlení s plněním svého závazku. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout. 7. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měla v řízení převážně úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalované nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.