28 C 359/2020-20 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 15. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 29 991 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 6. 3. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku 29 263 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 608 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně sjednanou v čl. 4 smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 7 193 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 17 462 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 1 072 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 30. 4. 2017. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, poslední splátku uhradil dne 31. 8. 2018. Právnímu předchůdci žalobce tak vzniklo nejpozději dne 30. 4. 2017 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině 20 076,38 Kč a na dlužném poplatku částku 11 914,62 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla žalovaným řádně hrazena, požadoval žalobce též úrok ve výši 20,50 % ročně z nezaplacené jistiny a to ode dne 1. 5. 2017. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 34 272 Kč, po postoupení pohledávky již neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se v rámci lhůty ve výzvě doručené mu do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 6. 3. 2016 smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 35 000 Kč, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutou půjčkou zavázal uhradit poplatek ve výši 29 263 Kč představující úrok ve výši 4 608 Kč, úrokovou sazbu 20,50 %, poplatek za administrativní činnost ve výši 7 193 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 17 462 Kč, a to formou pravidelných týdenních splátek po 1 072 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. V čl. 4 byla v případě sjednání úhrady formou 60 splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 20,80% ročně. V čl. 3 byla stanovena RPSN pro variantu 60 splátek ve výši 68,70 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný informován. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný dosud uhradil žalobci částku 34 272 Kč, když bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na shora uvedenou smlouvu o zápůjčce z níže uvedených důvodů je nutno pohlížet jako na neplatně uzavřenou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, když žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 35 000 Kč hradit dále poplatek ve výši 29 263 Kč. Je pravdou, že poplatek byl ve smlouvě o zápůjčce rozdělen na tři části, a to na úrok, administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobce je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobce nikdy s žalovaným smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobce. Z pohledu soudu se jedná pouze o ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatek v celkové výši 29 263 Kč nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích s tím, že se tak jedná ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřené v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 83 % a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v březnu 2016 činila 10,81 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro kterou by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že v tomto případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobce právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 35 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 34 272 Kč, po postoupení pohledávky neuhradil ničeho. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 728 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobce vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20.1.2020, když z předloženého podacího archu bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 14.2.2020. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 19.2.2020 a do 10 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 29.2.2020. Jelikož tak neučinil, dostal se od 1.3.2020 do prodlení s plněním svého závazku. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout. 7. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalovanému nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. 8. O lhůtě k plnění soud rozhodoval dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil žalovanému ke splnění běžnou třídenní lhůtu.