28 C 68/2021-36 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 31. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 5 910 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 10. 10. 2015 k uzavření smlouvy nazvané smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaná zavázala uhradit taktéž částku 4 440 Kč představující úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 19. 11. 2016. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, když uhradila pouze částku 4 530 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 17. 3. 2016. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení dlužné jistiny ve výši 4 551,39 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 1 358,61 a dále na kapitalizované úroky a kapitalizované zákonné úroky včetně sjednaných úroků a úroků z prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyní společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena dne 10. 10. 2015 smlouva označená jako smlouva o půjčce, na základě které byla žalované poskytnuta hotovost ve výši 6 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se v souvislosti s poskytnutou půjčkou zavázala uhradit poplatek ve výši 4 440 Kč představující úroky ve výši 840 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, celkem tak částku 10 440 Kč formou pravidelných 58 týdenních splátek po 180 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, kdy v čl. 3 byla sjednána roční procentní sazba nákladů RPSN v případě 58 splátek ve výši 75,72 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky uhradila toliko částku 4 530 Kč, když žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala opak. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na shora uvedenou smlouvu o zápůjčce z níže uvedených důvodů je nutno pohlížet jako na neplatně uzavřenou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, když žalovaná měla vedle poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč dále hradit poplatek ve výši 4 400 Kč. Je pravdou, že poplatek byl ve smlouvě o zápůjčce rozdělen na tři části, a to na úrok, administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobce nikdy s žalovaným smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobce. Z pohledu soudu se jedná pouze o ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatek v celkové výši 4 440 Kč nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích s tím, že se tak jedná ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřené v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši cca 66 % ročně a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v říjnu 2015 činila 11,99 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro kterou by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že v tomto případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalované a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017. 6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 6 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaná před postoupením pohledávky uhradila toliko částku 4 530 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 1 470 Kč uhradila. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud jí taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6.12.2019, když z předloženého podacího archu bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 7.1.2020. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalované dne 10.1.2020 a do 10 dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 20.1.2020. Jelikož tak neučinila, dostala se od 21.1.2020 do prodlení s plněním svého závazku. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout. 7. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měla v řízení převážně úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalované nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.