25 C 232/2021-41 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 4 475 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky od 22. 12. 2020 do zaplacení a částku 698,10 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení, částku 723 Kč, představující náklady spojené s uplatněním pohledávky a částku 4 735,75 Kč, představující smluvní pokutu. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 25. 4. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu původní věřitel poskytl úvěr ve výši 15 000 Kč, který se zavázal žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 3 900 Kč ve dvanácti měsíčních splátkách po 1 575 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastávala dne 25. 4. 2019. Původní věřitel posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalovaný nejprve uhradil částku 14 425 Kč, odpovídající devíti řádně uhrazeným splátkám, z čehož byla na poskytnutou jistinu alokována částka 10 525 Kč, na smluvně sjednané příslušenství pohledávky částka 3 900 Kč. Zůstatek jistiny činil částku 4 475 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ke dni splatnosti poslední splátky (25. 4. 2019) řádně nesplatil. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo i na smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu původního věřitele ([právnická osoba]) převedena na společnost [právnická osoba], v důsledku koupě části závodu se tak věřitelem pohledávky za žalovaným stala společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 přešla pohledávka z přechodného věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 19. 1. 2021. Žalovaný ode dne postoupení pohledávky uhradil ještě částku 500 Kč, jež byla alokována na smluvní pokutu v původní výši 5 235,75 Kč, po odpočtu částky 500 Kč tak žalovaný na smluvní pokutě dluží žalobkyni částku 4 735,75 Kč. Žalovaný žalobkyni dluží celkem částku 10 631,85 Kč. Žalovaný ke dni postoupení dlužil částku 13 254,89 Kč, přičemž žalobkyni neuplatnila postoupené sankční poplatky a požadovala zaplacení částky 4 475 Kč na jistině, částky 698,10 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 26. 4. 2019 do 30. 11. 2020, částky 723 Kč, jež žalobce požadoval v souvislosti s účelně vynaloženými náklady mimosoudního vymáhání spojenými s uplatněním pohledávky a částky 4 735,75 Kč, představující smluvní pokutu. Poslední upomínku žalobkyně žalovanému zasílala prostřednictvím svého zástupce dne 15. 3. 2021. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) na adresu zapsaného pobytu v Centrální evidenci obyvatel ČR. Protože se účastníci k nařízenému ústnímu jednání nedostavili, přičemž zástupce žalobce svoji neúčast omluvil a nežádal odročení tohoto jednání, soud postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení i zástupce žalobce. 3. Žalobce upřesnil, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena mezi subjekty v rámci jejich podnikatelské činnosti, žalovaný je fyzickou osobou a netrvá tak na původních tvrzení, když ve smlouvě o úvěru bylo nesprávně uvedeno IČ a sídlo žalovaného. Protože žalovaný provedl dne 25. 6. 2021 další úhradu ve výši 500 Kč, žalobce vzal žalobu co do zaplacení této částky zpět, kdy nadále požadoval zaplacení částky 4 475 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 22. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 698,10 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 723 Kč a částku ve výši 4 235,75 Kč, představující kapitalizovanou smluvní pokutu. 4. Soud s ohledem na částečně zpětvzetí žaloby postupoval dle ustanovení § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. a řízení co do této části zastavil (výrok I. tohoto rozsudku), aniž by zkoumal stanovisko žalovaného, když přihlédl k ustanovení § 96 odst. 3, 4 o.s.ř., neboť ke zpětvzetí žaloby došlo ještě před zahájením jednání (čtením žaloby). 5. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně předložila žádost o úvěr, smlouvu o úvěru včetně přílohy [číslo] – předpis splátek a tabulku osobních údajů žalovaného, z nichž je patrné, že danou smlouvu uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným dne 25. 4. 2018. Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s částkou 3 900 Kč, v pravidelných dvanácti měsíčních splátkách po 1 575 Kč. Splátky byly splatné k 25. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. Zápůjční úroková sazba činila 26 % z poskytnuté jistiny ročně. Smlouva byla uzavřena jako smlouva o úvěru – [anonymizována tři slova], žalovaný byl označen identifikačním číslem a sídlem, shodujícím se s IČO a sídlem původního věřitele a nikoliv žalovaného. Žalobce v průběhu řízení opravil svá tvrzení a nadále uváděl, že jde o smlouvu o spotřebitelském úvěru, která nebyla uzavřena mezi podnikateli, jak je v této smlouvě a v jeho původních tvrzeních nesprávně uvedeno. V případě prodlení měl věřitel právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný, a to odesláním oznámení o zesplatnění úvěru. Vedle toho mu vzniklo právo požadovat i smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřel přechodný věřitel [právnická osoba] se žalobkyní dne 21. 12. 2020 (zmíněná smlouva). Žalovanému bylo dopisem ze dne 19. 1. 2021 oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky z přechodného věřitele na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky z uvedeného dne). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem zástupce žalobkyně ze dne 15. 3. 2021 (výzva před podáním žaloby). Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný zaplatil celkem částku 15 425 Kč, zbývající nárokovanou částku nedoplatil. 6. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Posuzovaná smlouva byla nesprávně označena jako smlouva podnikatelská, ač žalovaný vystupoval z pozice spotřebitele. Součástí této smlouvy bylo i ujednání o smluvní pokutě v případě prodlení žalovaného s úhradou jeho závazku, a to ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě převodu části závodu a dohody o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč vrátit ve 12 měsíčních splátkách rovněž i úrok ve výši 26 % ročně, v případě neplnění jeho povinností nastupovaly sankce, především sjednaná smluvní pokuta (viz výše). Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. Soud přitom přihlédl k tomu, že žalovaný byl uveden v omyl v tom směru, že účastníci uzavírají smlouvu mezi podnikateli, ač žalovaný měl vystupovat z pozice spotřebitele. Nelze se ztotožnit s výší sjednané smluvní pokuty, kterou soud s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem a k ustálené judikatuře vyšších soudů považuje za nepřiměřeně vysokou. Soud zvažoval, zda je namístě posoudit toliko ujednání o smluvní pokutě jako neplatně sjednané, příčící se dobrým mravům (a oddělit jej), či posoudit celou smlouvu o úvěru jako neplatnou. V rozhodnutí soudu hrálo velkou roli to, že původní věřitel nesprávně označil žalovaného jako podnikatele a tudíž ho správně nepoučil ve smyslu kogentních ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Při hodnocení souladu smlouvy s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Je zřejmé, že smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání