28 C 76/2022-23 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 11. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 757,60 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] to dne 21. 5. 2019, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 37 184 Kč formou 14 pravidelných měsíčních splátek (jistinu 20 000 Kč a příslušenství 17 184 Kč), a to formou 14 měsíčních splátek po 2 656 Kč do 31. 7. 2020. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, kdy zaplatil pouze částku 17 000 Kč. Dne 19. 7. 2021 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 5. 8. 2021. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 34 415,29 Kč s tím, že (jistina 11 231,05 Kč, nesplacený smluvní úrok 611,42 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 5 293,22 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru 1003,86 Kč, nesplacený inkasní poplatek 1 944,45 Kč, postoupený sankční poplatek 2 250 Kč, postoupené paušální náklady na vymáhání pohledávky 500 Kč, postoupený smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 909,80 Kč, postoupený kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 324,73 Kč a postoupená smluvní pokuta ve výši 8 346,76 Kč). Žalobkyně uvedla, že v tomto řízení neuplatňuje postoupené sankční oplatky, paušální náklady na vymáhání pohledávky, část smluvní pokuty, postoupeného smluvního úroku pro splatnosti úvěru, jakož i kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení jistiny ve výši 11 231,05 Kč, nesplaceného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 611,42 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 293,22 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši1 003,86 Kč a nesplaceného inkasního poplatku ve výši 1 944,45 Kč. Postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu ve výši 1 449,27 Kč za období od 1. dne prodlení do celkové splatnosti závazků, tj. od 1. 8. 2020 do 11. 6. 2021, kdy základem pro výpočet úroků byla postoupena jistina pohledávky, která byla úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně. Dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 797,10 Kč, účelně vynaložené náklady soudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a smluvní pokuta ve výši 3 526,55 Kč. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínky neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný podepsal dne 31. 5. 2019 s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] listinu s názvem smlouva o úvěru [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se původnímu věřiteli zaplatit celkem částku 37 184 Kč (jistinu 20 000 Kč, úrok ve výši 1 925 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkaso plateb hotovosti ve svém bydlišti ve výši 3 600 Kč), a to formou 14 měsíčních splátek ve výši 2 656 Kč do 31. 7. 2020. Podle článku nazvaného Splatnost úvěru a výše úroku byl mezi stranami sjednán úrok ve výši ve výši 15% p. a. a RPSN činila 272,44 % (viz citovaná smlouva). Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2020 odeslaném 9. 8. 2021, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Předžalobní upomínkou ze dne 18. 10. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 17 000 Kč, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 17 184 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a úvěrů, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné položky (úrok, úhrada za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem (a to i s ohledem na jejich výši). Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na více částí. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění nákladů tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb). Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoliv jiný závěr, než že celé rozčlenění nákladů je ryze formální a že celá částka nákladů nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, což se odráží i do výše RPSN. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 73,65% ročně (RPSN ve výši 272,44%), je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud pro úplnost uvádí, že průměrná výše úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období činila 8,23 % ročně. Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku úvěru. Soud dále zdůrazňuje, že pojmovým znakem úvěru je ujednání o úrocích a nelze tak oddělit ujednání o nákladech a úrocích od ostatního obsahu smlouvy. 7. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 20 000 Kč. Soud současně zohlednil tvrzení žalobkyně, že bylo žalovaným zaplaceno 17 100 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst.