31 C 54/2022-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 13.1.2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 4 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 300 Kč od [číslo] do zaplacení, jakož i náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] poskytla dne 13.4.2021 žalované částku 4 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce [číslo]. Před poskytnutím částky posoudila schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet s dostatečnou odbornou péčí, dotazovala se na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalované, informace byly ověřovány z předložených dokladů. Zápůjčka byla poskytnuta prostřednictvím portálu [webová adresa], kde se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, byla ověřena správnou zadaných kontaktů, smlouva byla sjednána elektronicky, kdy k uživatelskému účtu měla žalované vygenerováno jedinečné heslo. Zápůjčka byla žalované zaslána na účet. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit poplatek za poskytnutí peněz 800 Kč. Celá částka měla být uhrazena do 25.4.2021. Žalovaná uhradila částku 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021, o čemž byla žalovaná písmeně vyrozuměna a zároveň byla vyzvána k zaplacení dlužné částky. 2. Ve věci byl vydán soudem elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a proto byl usnesením zdejšího soudu v souladu s ustanovením §173 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. K dotazu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, když zástupce žalobkyně vyjádřil souhlas již v podané žalobě a žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud proto aplikoval ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. 5. Z předložených listin má soud za zjištěné, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 13.4.2021 distančním způsobem uzavřena smlouva o zápůjčce. [právnická osoba] uvádí, že zákazníkovi poskytuje 4 000 Kč, zákazník se zavazuje zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků poplatek 800 Kč Celkem se zákazník zavazuje uhradit částku 4 800 Kč ve lhůtě do 25.4.2021. Ze standardní informace o zápůjčce bylo zjištěno, že finanční prostředky byla zapůjčeny na 12 dnů, úroková sazba 0%, RPSN 25 511,18 %. Aktivní legitimace žalobkyně byla osvědčena rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a smlouvou o postoupení pohledávek, včetně přílohy a dále pak oznámením o postoupení pohledávky ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 9.10.2021. Z potvrzení [právnická osoba] má soud za prokázané, že na účet žalované byla připsána částka 4000 Kč. 6. Podle § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [ústavní nález], nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 10. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 11. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 12. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaná si zapůjčila finanční prostředky ve výši 4 000 Kč, avšak z tvrzení vyplývajících z podané žaloby vyplývá, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ještě před podáním žaloby zaplatila částku 500 Kč, tedy zbývá doplatit částka 3 500 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 3 500 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením této částky dostala do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 16.10.2021, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty ve výzvě ze dne 9.10.2021. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. 13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná co do 81,39 %, neúspěšná co do 18,61%, žalobkyně má tedy právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62,78%. Plná náhrada nákladů řízení by představovala 1 489 Kč (3 úkony po 200 Kč, 3 paušální náhrady po 100 Kč a DPH 21 % dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., při použití § 14b tohoto předpisu, a soudní poplatek 400 Kč), 62,78% z této částky představuje právě částku 934,79 Kč Místo plnění bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně. 14. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem občanského soudního řádu, žalované bylo uloženo splnit veškeré povinnosti dle tohoto rozsudku v běžné třídenní lhůtě.