14 C 166/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovanému vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela dne 20. 11. 2021 s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr 2 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 20. 12. 2021. Částka 2 000 Kč byla žalovanému vyplacena v prodejně [příjmení], kde žalovaný obdržel předsmluvní informace a samotnou smlouvu, s níž se seznámil a podpisem akceptoval podmínky úvěru. Žalovaný dlužnou částku právnímu předchůdci žalobkyně nevrátil, pročež společnost [právnická osoba] zaslala žalovanému postupně výzvy k úhradě dluhu, které však zůstaly bez odezvy. Dne 29. 3. 2021 došlo k postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Předmětnou dlužnou částku žalovaný neuhradil ani přes písemnou výzvu žalobkyně. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Podle § 115a o.s.ř. nebylo třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jelikož věc bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž účastníci řízení na výzvu soudu nevyjádřili svůj nesouhlas s tímto postupem, pročež se jejich souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal. 4. Z předložených důkazů soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 20. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému téhož dne vyplaceny peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 20. 12. 2020 a to společně s úrokem za zapůjčení prostředků v částce 490 Kč (ten však nebyl žalobkyní žalobou požadován). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem žalobkyně datovaným ke dni 15. 6. 2022. Zároveň byl žalovaný dopisem z téhož dne vyrozuměn upomínkou o existenci dlužné částky a byla mu určena dodatečná lhůta k plnění. 5. Podle § 2395 a násl. občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti (byť se v daném případě žalobkyně domáhala toliko zaplacení poskytnuté jistiny úvěru, a nikoliv úroku), zkoumal případnou absolutní neplatnost samotné úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 20. 11. 2021 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Nemravnost soud shledává ve výši sjednané úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, to jest v ujednání o úroku, který činil 298,08 % ročně z částky poskytnutého úvěru. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona [číslo] Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 2 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest nejpozději do 20. 12. 2021. Vzhledem k tomu, že soud posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 2 000 Kč, a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě žalovaný nesplnil, dostal se do prodlení, a žalobkyni tak vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku v sazbě určené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, a uložil žalovanému povinnost zaplatit tyto částky ve lhůtě dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 1 489 Kč Tyto náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, jemuž náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby učiněných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.