17 C 281/2020-119 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se domáhal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jako SJM) vypořádání nemovitostí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že manželství bylo rozvedeno pravomocně ke dni [datum] a opakovaně se pokoušel s bývalou manželkou dohodnout ohledně vypořádání SJM. Jelikož to nebylo možné, nezbylo mu než podat žalobu. Žalobce sehnal zájemce o koupi, nicméně žalovaná chce v rodinném domě zůstat. S tím žalobce souhlasil a požaduje vyplacení vypořádacího podílu. Žalobce tedy nejprve navrhl, aby se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí a bylo jí uloženo vyplatit mu vypořádací podíl. 2. Žalovaná nejprve v reakci za žalobu uvedla, že nemá zájem o nabytí výlučného vlastnictví k nemovitostem a chtěla by, aby bývalí manželé nabyli nemovitosti do podílového spoluvlastnictví. V následném podání žalovaná uvedla, že nemovitosti obývá se synem a dcerou, jelikož nemají jinou možnost bydlení a ráda by proto nabyla nemovitosti do výlučného vlastnictví, jelikož nabyla děděním po matce do podílového spoluvlastnictví se svým bratrem nemovitosti. 3. S ohledem k tomu, že žalovaná deklarovala, že by ráda nabyla nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, nicméně strany se nebyly schopny shodnout na ceně nemovitosti, byla soudem ustanovena znalkyně k ocenění nemovitostí, která vypracovala znalecký posudek. 4. Při prvém nařízeném jednání, ještě předtím než byla čtena žaloba, strany avizovaly, že se jim podařilo dospět ke konsenzu. Jelikož žalovaná zjistila, že nebude schopná vyplatit vypořádací podíl bývalému manželovi, dohodly se strany na tom, že nemovitost společně prodají. Při prvém jednání ve věci žalovaná změnila své stanovisko a uvedla nejprve, že by chtěla, aby dům byl přikázán do podílového spoluvlastnictví obou účastníků a následně uvedla, že by dům bylo možné reálně rozdělit na dvě samostatné bytové jednotky. Jelikož žalovaný s takovýmto stanoviskem nesouhlasil a uvedl, že dům není reálně dělitelný, uložil soud žalované, aby předložila odborné stanovisko k reálné dělitelnosti nemovitosti. Jednání bylo proto odročeno a při následném jednání žalovaná opět změnila své stanovisko a uvedla, že činí nesporným to, co uvedl žalobce, tedy, že dům není reálně dělitelný, nicméně stále setrvávala na svém stanovisku, že by dům měl být přikázán do podílového spoluvlastnictví obou bývalých manželů. Zároveň uvedla, že za výlučné užívání nemovitosti bývalému manželovi nic neplatí, vztahy jsou mezi nimi konfliktní a náklady na provoz domu hradí sama. 5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno [datum] i to, že ve výroku I. označené nemovitosti jsou součástí jejich SJM (což vyplývá i z výpisu z katastru nemovitostí). Nebylo mezi nimi sporu ani o tom, že dům není reálně rozdělitelný na dvě samostatné jednotky. 6. Soud tedy učinil následující závěr o skutkovém stavu. Účastníci mají ve společném jmění manželů nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a dům, který je nejpodstatnější částí vypořádávaného majetku, není reálně rozdělitelný na dvě samostatné bytové jednotky. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno [datum]. Žaloba byla podána [datum] a společné jmění manželů tak dosud nebylo vypořádáno. Žalobce nabýt nemovitosti nechce a žalovaná na vyplacení podílu bývalého manžela nemá prostředky. 7. Soud nechal zadat znalecký posudek k hodnotě vypořádávaných nemovitostí s ohledem k původnímu stanovisku žalované, že by byla ochotna nabýt nemovitosti do výlučného vlastnictví a vyplatit podíl bývalého manžela. Kvůli změně stanoviska žalované se stal však znalecký posudek obsolentním a soud z něho proto neučinil žádná skutková zjištění. Pro nadbytečnost nebyly provedeny listinné důkazy předložené žalovanou při posledním jednání týkající se nedostatků nemovitosti, které ji mají činit neprodejnou, případně zřízení smluvního břemene s distributorem elektrické energie, jelikož faktické vady nemovitosti nemají vliv na prodejnost nemovitosti, ale pouze na její cenu a případně zřízené věcné břemeno váznoucí na části nemovitosti nebrání změně v osobě vlastníka nemovitosti na základě rozhodnutí soudu. 8. Podle § 712 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (OZ) není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví. 9. Podle § 740 OZ nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. 10. Podle § 1140 odst. 1 a 2 věty prvé OZ nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo zrušení spoluvlastnictví. 11. Podle § 1143 OZ nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. 12. Podle § 1144 odst. 1 OZ je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. 13. Podle § 1147 OZ není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 14. Soud se před svým rozhodnutím nejprve zabýval návrhem žalované na vypořádání společného jmění manželů transformací na podílové spoluvlastnictví. Byť principiálně takový postup není vyloučen, jedná se o způsob vypořádání, k němuž by mělo docházet zcela výjimečně. V tomto případě nebyl takový postup možný proto, že vztahy mezi účastníky jsou velmi konfliktní. Žalovaná nijak nepřispívá žalobci na užívání nemovitostí, žalobce se nepodílí na nákladech na jejich udržování. 15. Soud by měl svým rozhodnutím nejen upravit na základě procesních návrhů stran jejich práva a povinnosti, ale tam, kde volí mezi možnými způsoby vypořádání, by měl rozhodnout tak, aby zbytečně negeneroval potenciálně další spory. Žalovaná již při jednání avizovala, že se bude po žalobci domáhat nákladů spojených se správou nemovitostí a u žalobce nelez vyloučit, že se bude domáhat toho, oč se žalovaná obohatila tím, že nemovitosti užívá v celém rozsahu, přestože není výlučnou vlastnicí (žalobce opakovaně akcentoval nadužívání nemovitosti žalovanou). Transformací zaniklého SJM na bezpodílové spoluvlastnictví by se tak velmi pravděpodobně jen otevřely dveře pro spory účastníků, tentokrát v roli podílových spoluvlastníků. 16. Stejný názor zastává i komentářová literatura:„ Ponechání věci ve spoluvlastnictví obou manželů (resp. bývalých manželů), kteří ohledně vypořádání nebyli schopni najít shodu prostřednictvím dohody, není žádoucí. Je zde zakládáno nové majetkové společenství mezi osobami, u kterých jsou velmi často značně narušeny či zcela rozvráceny jejich osobní vazby, je omezena schopnost vzájemné komunikace, možnost nalezení shody atp. K této variantě vypořádání by tedy mělo být přistoupeno spíše výjimečně tam, kde jiné řešení není možné, resp. účelné či hospodárné. 17. Dle dostupné judikatury v minulosti soudy zcela výjimečně přikazovali majetek ze zaniklého SJM do podílového spoluvlastnictví tam, kde dům byl ve společném jmění manželů, leč pozemek, na němž stál, byl ve výlučném jmění toho manžela, u něhož nebyly splněny podmínky, aby vypořádáním dům ze společného jmění nabyl do jmění výlučného. Jelikož tehdejší právní úprava neumožňovala při vypořádání SJM zřídit věcné břemeno, bylo jediným spravedlivým způsobem vypořádání přikázáním domu do podílového spoluvlastnictví. Tím, že současná právní úprava již umožňuje při vypořádání SJM aplikovat pravidla pro vypořádání spoluvlastnictví, stává se zmíněná judikatura pro užití na současnou právní úpravu téměř vyprázdněnou. 18. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobce podal návrh na vypořádání SJM a jasně tím deklaroval, že nechce, aby nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví účastníků. V opačném případě by bylo podání žaloby zbytečné, protože po uplynutí tří let od právní moci rozsudku by se nemovitosti staly podílovým spoluvlastnictvím účastníků bez dalšího podle § 741 OZ. 19. Soud samozřejmě bral v potaz i otázku dětí účastníků, které v nemovitosti žijí, nicméně s ohledem k tomu, že se nejedná o děti soustavně se připravující na budoucí povolání, obě jsou již zletilé a výdělečně způsobilé, nijak tuto skutečnost nepřeceňoval. 20. Jelikož se strany v podle § 740 OZ nedohodly na vypořádání SJM, žalobce deklaroval, že nemá prostředky na nabytí nemovitosti, stejně tak jako žalovaná a zároveň se oba účastníci shodli na tom, že nemovitost není reálně rozdělitelná, nezbylo soudu nežli podle § 1147 věty druhé před středníkem OZ za použití 712 OZ rozhodnout o nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě