21 C 384/2022-31 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen právní předchůdkyně), uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému téhož dne v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 3 000 Kč a zaplatit odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, to vše formou 60-ti týdenních splátek po 456 Kč. Žalovaný si dále ve smlouvě zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za kterou se zavázal zaplatit právní předchůdkyni částku 360 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 4 800 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku od původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum], změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem z téhož dne. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky před podáním žaloby vyzván právním zástupcem žalobkyně, nicméně na svůj dluh dále ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V daném případě souhlasila žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, žalovaný se na výzvu soudu ohledně tohoto postupu nevyjádřil, a soud proto jeho souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z žádosti o spotřebitelský úvěr a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní hotovost ve výši 15 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně úroku ve výši 3 000 Kč, administrativního poplatku ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Dále měl žalovaný zaplatit poplatek za pojištění ve výši 360 Kč Celkem tak měl žalovaný zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 27 360 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni, což má soud za prokázané jednak ze samotné smlouvy o postoupení pohledávek a jednak z její přílohy (seznamu postoupených pohledávek). Žalovaný byl o změnách v osobě věřitele písemně informován dopisem ze dne [datum] (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], podací arch ze dne [datum]). V rámci předžalobní upomínky ze dne [datum] byl žalovaný prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzýván k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva ze dne [datum], doklad o odeslání ze dne [datum]). Z tvrzení žalobkyně, když žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval opak, má soud za prokázané, že žalovaný svůj dluh uhradil celkem částku 4 800 Kč. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 s 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť shledal uvedenou smlouvu o úvěru neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč uhradit dále částku 12 360 Kč, složenou z platby za pojištění, úroků a plateb označených jako odměna za administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek. Tyto platby jsou ve smlouvě označeny jako odměna, nic to ale nemění na tom, že původní věřitel je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých půjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Odměna tak představuje další skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit původní věřitel. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu odměny jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 69,3 % ročně a jedná se tak dle ustanovení § 588 o. z. o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů se splatností od 1 roku do 5 let včetně poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2020 činila 8,21 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytla, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání obou smluv, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvy jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 1. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 15 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil celkem částku 4 800 Kč, k úhradě tedy zbývá částka 10 200 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením dluhu, soud mu dále uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně na vrácení finančních prostředků v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], která se dle § 573 občanského zákoníku dostala do sféry žalovaného nejpozději dne [datum] a ve lhůtě 10 dnů měl žalovaný dlužnou částku uhradit, tj. do [datum]. Jelikož tak neučinil, ocitl se od [datum] v prodlení. Co se týče výše zákonného úroku z prodlení, respektoval soud žalobní návrh, když tímto byl vázán. S ohledem na shora uvedené závěry soudu nezbylo než žalobu ve zbytku zamítnout (výrok II. tohoto rozsudku). 2. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě to byl žalovaný, kdo byl ve věci převážně úspěšný, a tudíž by měl nárok na náhradu nákladů řízení, když soud vycházel z žalované částky a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodování soudu, nicméně mu v řízení žádné náklady nevznikly. 3. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.