28 C 337/2022-43 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou k zdejšímu soudu dne 26. 4. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 6 417 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 18. 3. 2020 smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal spolu s kapitalizovaným úrokem za předpokládané období trvání úvěru ve výši 1 380 Kč. Žalovaný se celkovou částku 7 380 Kč zavázal vrátit zpět v jediné splátce v dohodnutém termínu. Dne 12. 5. 2020 byl ke smlouvě uzavřen dodatek, jímž byla prodloužena doba splatnosti úvěru a to do 16. 6. 2020. Žalovaný však sjednanou částku řádně a včas neuhradil, proto mu vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, kdy žalobkyně se domáhala uhrazení částky 4 280 Kč představující neuhrazenou jistinu, dále nesplacenou smluvní pokutu ve výši 2 137 Kč jdoucí z dlužné jistiny za období od 17. 6. 2020 do 29. 10. 2021, dále zákonného úroku z prodlení, kapitalizovaného úroku z prodlení, dále částky 434 Kč představující vynaložené náklady mimosoudního vymáhání. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. 2. K výzvě soudu žalobkyně v průběhu řízení uvedla, že žalovaný na svůj dluh uhradil před podáním žaloby částku 3 100 Kč s tím, že současně k výzvě soudu uvedla, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr a v souvislosti s tímto vzala žalobu zpět co do částky 2 287 Kč představující požadované příslušenství, respektive kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 137 Kč, kdy nadále požadovala dlužnou jistinu ve výši 4 280 Kč. 3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 1. 2023 č. j. 28 C 337/2022 – 12 bylo řízení částečně zastaveno, kdy nadále bylo jednáno o částce 4 280 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky jdoucím od 11. 12. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 596,85 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč. 4. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 5. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 6. Z předložených listin má soud za prokázaný skutkový stav, který zcela koresponduje s tvrzeními žalobkyně obsaženými v žalobě (smlouva o úvěru, dodatek smlouvy o úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, předžalobní upomínka, obchodní podmínky, smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o úplatě za postoupené pohledávky, upomínky, dopis s návrhem mimosoudního řešení, výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky). Bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak. 7. Soud po zhodnocení předložených listin dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu je nutno nahlížet jako na smlouvu absolutně neplatnou. Důvodem je to, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost nesplnil, byla žalobkyně vyzvána, aby prokázala, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného prokazována. Ve svém vyjádření žalobkyně sdělila, že s žádnými podklady k prokázání této skutečnosti nedisponuje. Je zcela zřejmé s ohledem na shora uvedené, že tímto právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát své zákonné povinnosti. S ohledem na tyto skutečnosti soud tedy dospěl k závěru, že předchůdce žalobkyně nejednal v souladu se shora uvedenými závěry, což vede k důsledku spočívajícím neplatnosti smlouvy dle ustanovení § 588 občanského zákoníku. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 6 000 Kč, kdy soud současně zohlednil tvrzení žalobkyně, že žalovaným byla zaplacena částka 3 100 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo veškeré plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 2 900 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše vychází z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný prokazatelně vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16.12.2021, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 22.12.2021 (poštovní podací arch ze dne 17. 12. 2021) a ode dne 2. 1. 2022 se tak dostal žalovaný do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. Pro úplnost soud uvádí, že pokud žalobkyně požadovala náklady spojené s uplatněním pohledávky, tyto soud neshledal jako účelně vynaložené, když žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzýván v rámci oznámení o postoupení pohledávky a dále předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně, což je zohledněno v náhradě nákladů řízení. 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení s ohledem na výsledek sporu nepřiznal.