28 C 40/2023-28 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 2. 11. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 13 591,67 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 9. 12. 2018 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Na základě uzavřené smlouvy byla žalované poskytnuta peněžní hotovost ve výši 15 000 Kč, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná zavázala uhradit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v 60ti týdenních splátkách po 450 Kč, počínaje od 16. 12. 2018. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nehradila. Vzhledem k tomu, že žalovaná částka nebyla ze strany žalované ke dni 2. 2. 2020, což byl termín poslední splátky uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 13 591,67 Kč od 3. 2. 2020 až do zaplacení úrokem sjednaným ve smlouvě ve výši 25,77 %. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2022 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení uhradila toliko částku 9 525 Kč, dále již neuhradila ničeho. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených listin má soud za zjištěné, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena dne 9. 12. 2018 smlouva o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] poskytl žalované částku 15 000 Kč v hotovosti a žalovaná se za poskytnutí těchto peněžních prostředků zavázala uhradit úrok ve výši 3 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku 27 000 Kč se žalovaná zavázala vrátit formou 60-ti týdenních splátek po 450 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 32,15 % p. a., RPSN bylo uvedeno ve výši 206,15 %. V kartě zákazníka uvedla žalovaná svůj měsíční příjem ve výši 21 083 Kč, kdy byla zaměstnána na dobu určitou do 21. 12. 2018 (smlouva uzavřena dne 9. 12. 2018), výdaje pak byly uvedeny ve výši 8 500 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně byla osvědčena rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy a dále pak oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3.2.2022, kdy z podacího lístku ČP, s.p. vyplynulo, že dne 4. 2. 2022 bylo oznámení zasláno žalované s výzvou k plnění do 10-ti dnů od doručení. Soud vyzýval žalobkyni k dotvrzení skutečnosti a označení důkazů k tomu, že právní předchůdce žalobkyně řádně prověřil úvěruschopnost žalované. Žalobkyně pouze poukázala na kartu zákazníka, kdy dle údajů uvedených na kartě měly být údaje sdělené žalovanou ověřeny výplatními páskami a pracovní smlouvou. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč uhradila částku 9 525 Kč. Bylo případně na žalované, aby tvrdila a prokazovala opak, ale nestalo se tak. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaná při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru vystupovala jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedené smluvní vztahy aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, tj. její schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2016 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalobkyně v řízení neprokázala, že její právní předchůdce řádným (výše uvedeným) způsobem prověřoval schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně sice soudu předložila kartu zákazníka, v níž byly obsaženy údaje o příjmech a výdajích žalované, což nelze s ohledem na výše uvedené závěry posoudit za dostatečné. Navíc se právní předchůdce spokojil s tím, že pracovní poměr měla žalovaná uzavřen na dobu určitou, a to do 21. 12. 2018, přičemž úvěrová smlouva byla uzavírána dne 9. 12. 2018. V neposlední řadě nutno zdůraznit, že se právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval výdaji žalované. Žalobkyně tak neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru její právní předchůdce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, tj. schopnost žalované poskytnutý úvěr spolu s úrokem a poplatky žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně zjevně porušil svou povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit smlouvu jako absolutně neplatnou Pro úplnost soud uvádí, že pokud žalobkyně poukazovala na to, že neprokázání splnění povinnosti věřitele nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy, k tomu soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, ve kterém rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C - 679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. 9. S ohledem na shora uvedené závěry dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze zčásti. Vzhledem k tomu, že