31 C 178/2023-26 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 4 140Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 140 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i náklady řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] poskytla dne [datum] žalované částku 3 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou se žalovaná zavázal uhradit do [datum] společně s poplatkem z půjčených peněz. Před poskytnutím částky posoudila schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet s dostatečnou odbornou péčí, dotazovala se na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalované, informace byly ověřovány z předložených dokladů. Zápůjčka byla poskytnuta prostřednictvím portálu [webová adresa], kde se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, byla ověřena správnou zadaných kontaktů, smlouva byla sjednána elektronicky, kdy k uživatelskému účtu měla žalované vygenerováno jedinečné heslo. Zápůjčka byla žalované zaslána na účet. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit poplatek za poskytnutí peněz 1 140 Kč. Celá částka měla být uhrazena do [datum]. Žalovaná neuhradila ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna a zároveň byla vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně uvedla, pro případ, že by soud shledal smluvní vztah mezi původními účastníky jako neplatný, aby posoudil nárok žalobkyně z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. 2. Ve věci byl vydán soudem elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a proto byl usnesením zdejšího soudu v souladu s ustanovením §173 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. K dotazu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, když zástupce žalobkyně vyjádřil souhlas již v podané žalobě a žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud proto aplikoval ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. 5. Z předložených listin má soud za zjištěné, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] distančním způsobem uzavřena smlouva o zápůjčce. [právnická osoba] uvádí, že zákazníkovi poskytuje 3 000 Kč, zákazník se zavazuje zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků poplatek 1 140 Kč Celkem se zákazník zavazuje uhradit částku 4 140 Kč ve lhůtě do [datum]. Ze standardní informace o zápůjčce bylo zjištěno, že finanční prostředky byly zapůjčeny na 30 dnů, úroková sazba 0%, RPSN 25 511,18 %. Aktivní legitimace žalobkyně byla osvědčena rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a smlouvou o postoupení pohledávek, včetně přílohy a dále pak oznámením o postoupení pohledávky ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum]. Z potvrzení [právnická osoba] má soud za prokázané, že na účet žalované byla připsána částka 4000 Kč. 6. Podle § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 10. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná. 11. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 12. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaná si zapůjčila finanční prostředky ve výši 4 000 Kč, avšak z tvrzení vyplývajících z podané žaloby vyplývá, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ještě před podáním žaloby zaplatila částku 500 Kč, tedy zbývá doplatit částka 3 500 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 3 500 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením této částky dostala do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne [datum], tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty ve výzvě ze dne [datum]. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. 13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná co do 81,39 %, neúspěšná co do 18,61%, žalobkyně má tedy právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62,78%. [příjmení] náhrada nákladů řízení by představovala 1 489 Kč (3 úkony po 200 Kč, 3 paušální náhrady po 100 Kč a DPH 21 % dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., při použití § 14b tohoto předpisu, a soudní poplatek 400 Kč), 62,78% z této částky představuje právě částku 934,79 Kč [obec] plnění bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně.