14 C 191/2024 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovanému vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 12 000 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný dne 3. 2. 2007 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o půjčce č. , tel. číslo, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou úvěru uhradit souhrnný poplatek 8 352 Kč představující smluvně sjednané příslušenství pohledávky. Celkově se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 20 352 Kč. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázala poskytnutou částku původnímu věřiteli splatit ve 53 týdenních splátkách, přičemž poslední splátka měla být zaplacena dne 9. 2. 2008. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas a do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil. Žalovaný uhradil původnímu věřiteli toliko částku 7 986,74 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na společnost , Anonymizováno, s účinností od 1. 7. 2015 a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 byla touto společností pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni s účinností k témuž dni. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení nedoplatku jistiny ve výši 12 000 Kč, nedoplatku souhrnného poplatku ve výši 365,26 Kč a zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně a žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřili, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jejich konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřeli dne 3. 2. 2007 smlouvu o půjčce č. , číslo, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v 53 týdenních splátkách po 384 Kč spolu s poplatkem ve výši 8 352 Kč. Celkově se tak zavázal vrátit částku 20 352 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena jednotlivými smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v únoru 2007 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci do jednoho roku činily průměrně cca 13 % ročně.4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročné půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu; a dle ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého při půjčce peněžité lze dohodnout úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely. Soud toto dovozuje ze zřejmého obsahu předmětné smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.5. Soud po právním zhodnocení věci dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroku, který měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud je toho názoru, že částka ve výši 8 352 Kč z titulu smlouvy o půjčce označená jako souhrnný poplatek za půjčku, který měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohl představovat nic jiného než zmíněný úrok ve smyslu ust. § 658 občanského zákoníku, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem. Vzhledem k tomuto závěru soud posuzuje celý nárok z titulu tzv. „poplatku“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok, který ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši cca 68,3 % ročně. Takové ujednání je ujednáním neplatným dle § 39 a § 3 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvě vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, a bylo zjištěno, že tato sazba činila cca 13 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku půjčky.1. Jelikož je ujednání o úroku esenciální náležitostí smlouvy o půjčce, platí, že pokud je neplatné ujednání o úroku, je neplatná i celá smlouva. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než vrátit žalobkyni peněžní prostředky, které mu byly poskytnuty. Z hlediska právního posouzení se proto jedná o bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 451 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jistina celkem činila 12 000 Kč, žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný celkem zaplatil částku 7 986,74 Kč. Žaloba je proto důvodná pouze zčásti, když žalobkyně má nárok toliko na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky (12 000 Kč) a tím, co žalovaný již původnímu věřiteli zaplatil (7 986,74 Kč). Žalovanému tak z důvodů výše uvedených (absolutně neplatná smlouva) nemohla vzniknout žádná jiná povinnost než vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu poníženou o tu část, kterou již uhradil, neboť ta představuje na jeho straně bezdůvodné obohacení dle § 451 občanského zákoníku. Žalobkyni vzniklo též právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť se žalovaný ocitl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Byť byla uzavřená smlouva vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť se jedná o nároky plynoucí z absolutně neplatné smlouvy. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.6. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci procesní úspěch, by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Z obsahu spisu je však zřejmé, že žalovanému žádné náklady nevznikly.