31 C 306/2023-26 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 28. 7. 2023 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 500 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 315,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 471,73 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně a s úrokem ve výši 22,08 % ročně, vždy z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřela se žalovanou dne 20. 12. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se pak zavázala půjčenou částku, spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, z odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, uhradit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje 27. 12. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 13. 2. 2022. Žalovaná sjednané splátky řádně a včas nehradila, porušila tím své závazky ze smlouvy, když poslední splátku uhradila dne 13. 2. 2022. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 13. 2. 2022 řádně a v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 10 000 Kč ode dne 14. 2. 2022 až do zaplacení úrokem ve výši 22,08 % ročně sjednaným v článku 1.4 smlouvy. Žalovaná tak uhradila za dobu trvání smluvního vztahu do okamžiku postoupení částku 1 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 23. 3. 2023 představovala výše pohledávky částku 22 100 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, z dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 833,35 Kč, z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a z dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 666,65 Kč. Součástí částky 22 100 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalované neuplatňuje. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 471,73 Kč představující úrok ve výši 22,08 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 14. 2. 2022 do data postoupení, tedy do 23. 3. 2023 a dále do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 315,35 Kč představující zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 14. 2. 2022 do data postoupení, tedy do 23. 3. 2023 a dále do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes písemnou upomínku.2. Ve věci byl soudem vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou, a proto byl v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.5. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, a žalovanou dne 20. 12. 2020, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč, celkem tedy částku 18 000 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 13. 2. 2022. RPSN činila 206,15 % a úroková sazba byla sjednána ve výši 32,15 % ročně. Z karty zákazníka ze dne 20. 12. 2020 vyplývá, že žalovaná v den uzavření smlouvy sdělila příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Z výzvy ze dne 10. 7. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovanou o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná dlužnou částku žalobkyni neuhradila.6. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byly uzavřeny 2 smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (byť pojmově označeny jako smlouvy o spotřebitelském úvěru). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.8. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou a nahlédl do blíže neoznačených „databází“ a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy a nájemní smlouvy. Z této karty zákazníka je pak zřejmé, že žalovaná měla uvést příjem ve výši 14 068 Kč a výdaje 11 350 Kč, tedy použitelný příjem žalované by představoval částku 2 718 Kč, sjednané splátky pak částku ve výši 1 200 Kč měsíčně. V tomto případě soud uvádí, že i tento výsledek, pokud by byla úvěruschopnost žalované prověřována, nemohl vést žalobkyni k závěru, že je žalovaná schopna poskytnutý úvěr hradit. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.9. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebit