31 C 274/2025-24 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 13.5.2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 496 Kč od 3.3.2024 do zaplacení ve výši 14,75% ročně, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5.3.2025 od společnosti , právnická osoba, ., IČ , IČO, , která ji nabyla na základ smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5.3.2025 od společnosti EmmasCredit s.r.o., IČ , IČO, . Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 1.2.2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, který měl být splacen do 2.3.2024. Žalovaný úvěr čerpal, avšak nezaplatil ničeho. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 200,11Kč, který byl rovněž splatný ke dni 2.3.2024 a dále zaplacení úroku dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 295,89 Kč. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel poskytl úvěr prostřednictvím své webové stránky www.creditgo.cz. Po registraci žalovaného byl žalovanému zřízen uživatelských účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem, když po dokončení registrace vzniklo žalovanému právo žádat o poskytnutí konkrétního úvěru. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru z veřejně dostupných databází platební schopnost žalovaného. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, a to ani přes písemnou upomínku ze dne 6.4.2025. Žalobkyně uvedla, že pro případ, že by soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, požaduje zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, když finanční prostředky ve výši 10 000 Kč byly zaslány žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, dne 1.2.2024, z této částky žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně při podání žaloby předložil soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání podle ustanovení § 115a o.s.ř. Právní zástupce žalobkyně s takovýmto postupem souhlasil, žalovaný se nevyjádřil k dotazu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud tedy aplikoval ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. a souhlas předpokládal.4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru č. D76D3/720909 má soud za prokázané, že tato měla být uzavřena mezi společností EmmasCredit s.r.o. a žalovaným jako klientem dne 1.2.2024, když na základě této smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tento vrátit zpět spolu s poplatkem ve výši 4 200,11 Kč, a úrokem 295,89 Kč to do 30 dnů (do 2.3.2024. RPSN byla sjednána ve výši 9 059,10%. Z potvrzení o platbě má soud za prokázané, že původní věřitel na účet uvedený ve smlouvě částku 10 000 Kč poskytl. Z potvrzení , právnická osoba, . ze dne 23.9.2025 má soud za prokázané, že na účet žalovaného byla částka 10 000 Kč připsána. Z přípisu ze dne 6.4.2025 má soud za prokázané, že společnost EmmasCredits.r.o. vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Z výzvy ze dne 6.4.2025 ve s pojení s podacím lístkem, má soud za prokázané, že právní zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky.5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila nahlédnutím do veřejných databází, když pouhým náhledem do veřejné databáze zcela jistě nesplnila svoji povinnost s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného posoudit, žádné jiný způsob ověření pak netvrdila ani neprokazovala. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.9. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. V daném případě je zřejmé, že původní věřitel poukázal na účet žalovaného částku 10 000 Kč, z níž žalovaný nevrátil ničeho, tedy o částku 10 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a je povinen částku takto získaného plnění vrátit. Protože se žalovaný dostal do prodlení, podle ust. § 1970 občanského zákoníku je dále povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v sazbě dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to od 13.4.2025 ( ode dne následujícího po uplynutí lhůty ve výzvě k plnění ze dne 6.4.2025), neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaného o zaplacení dlužné částky dříve vyzvala. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, byť z jiného právního důvodu, ve zbývajícím rozsahu je žaloba nedůvodná a soud ji proto částečně zamítl. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud osvědčenou v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle poměru úspěchu ( co do 82 %) a neúspěchu ( co do 18 %) přiznal žalobkyni poměrnou část nákladů řízení ve výši 64 %. Náklady řízení spočívají v zaplaceném