31 C 300/2025-22 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 23.6.2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 900 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 091,31 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 426,69 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 81 900 Kč od 28.1.2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, úrok 12,75 % ročně z částky 81 900 Kč od 28.1.2025 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , uzavřela se žalovaným dne 1.7.2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal půjčenou částku, spolu s poplatkem ve výši 103 006 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 78 151,00 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 12,75 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 19 539 Kč uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v hotovosti, a to v 24 měsíčních splátkách po 8 042 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1.7.2024. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil. Jelikož ze strany žalovaného nebyla ke dni 1.7.2024 dlužná částka uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 81 900 Kč od 2.7.2024 až do zaplacení úrokem ve výši 12,75% ročně sjednaným v článku na straně 2 smlouvy. Žalovaný do data postoupení pohledávky uhradil celkem částku 8 100 Kč. Poslední platba ze strany žalovaného byla uhrazena dne 1.7.2022. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2025 postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 27.1.2023 představovala výše pohledávky částku 242 603,53 Kč, jejíž součástí je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně nepožaduje. Od postoupení pohledávky nebylo na pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 81 900 Kč, kapitalizované úroky ve výši 9 426,69 Kč, když se jedná o úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 81 900 Kč od 2.7.2024 do data postoupení, tedy do 27.1.2025 a dále do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 091,31 Kč, když se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 81 900 Kč od 2.7.2024 do data postoupení, tedy do 27.1.2025 a dále do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 1.7.2022 mezi společností , právnická osoba, a žalovaným, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 90 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 103 006Kč, a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 8 042 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 1.7.2024. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. RPSN činila 277,20 % a úroková sazba byla sjednána ve výši 69 % ročně (žalobou požadována částka 12,75 % ročně). Z karty zákazníka ze dne 1.7.2022 vyplývá, že žalovaný v den uzavření smlouvy sdělil příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Soud uvádí, že z karty zákazníka vyplývá, že příjem žalovaného měl činit 25 699 Kč měsíčně, další příjmy domácnosti 52 000 Kč a výdaje 7 000 Kč měsíčně, jejich ověření však nebylo prokázáno. Z výzvy ze dne 16.4.2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27.1.2025 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil.5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy a do výplatních pásek, které nebyly předloženy. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše