19 C 8/2026-19 — Okresní soud Plzeň-město

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 152 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 22.4.2022 uzavřena smlouva o úvěru č. 36-439177, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 772 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 4 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 480 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a poplatky se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 425 Kč počínaje sedmým dnem od podpisu smlouvy. Žalovaný dle žalobních tvrzení nehradil splátky úvěru řádně a za dobu před podáním žaloby uhradil žalobkyni celkovou částku 5 300 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv byla žalovanému v tomto řízení dne 9.1.2026 doručena výzva s poučením, dle něhož, pokud se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud pokládat tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná, přičemž na tomto základě může soud ve věci rozhodnout rozsudkem.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v daném případě třeba ve vztahu k občanskému zákoníku vykládat jako lex specialis. Podle ust. § 2 odst. 1, z. č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající z předmětné smlouvy jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.5. Soud se v projednávané věci v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného z veřejných databází, kontrolou v systému společnosti , právnická osoba, , telefonickou kontrolou zaměstnání žalovaného a z informací o majetkových poměrech získaných od žalovaného. Nelze odhlédnout ani od toho, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru splátky úvěru po určitou dobu hradil. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.6. Soud dále zkoumal, zda byla smlouva o úvěru uzavřena platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z. č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat se žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 14 000 Kč se úročí úrokem ve výši 2 772 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaná měla za zpracování a doručení úvěru ve výši 14 000 Kč uhradit dále poplatek ve výši 4 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 480 Kč. Tyto poplatky nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatků“ by činil 11 452 Kč za 60 týdnů, což je období definovatelné jako 1,15 roku. Roční úrok by tak činil 9 954 Kč z jistiny 14 000 Kč, tedy téměř 71,1 % ročně. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy ze dne 22.4.2022 činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 8,20 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedla žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen pouze celkovou částkou 2 772 Kč, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek představující skrytý úrok ve výši podstatně vyšší. Jednání, jímž poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.11. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv spotřebitele. Ujednání smlouvy jsou zn