31 C 284/2025-49 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 16. 9. 2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 33 408 Kč se zákonným úrokem z prodlení původně z částky 62 564 Kč od 26.7.2019 a dále pak vždy z částky ponížené o jednotlivé platby ze strany žalované až do zaplacení, dále pak pohledávku ve výši 24 002 Kč a dále pak úrok za poskytnutí úvěru ve výši 90,82 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné jistině úvěru od 26.7.20219 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 26.7.2019 dosáhne částky 131 875 Kč. Žaloba je odůvodněna tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako klientem byla dne 18.4.2019 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč, a to dne 18.4.2019, kdy žalovaná se zavázala poskytnutý a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 139,99 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4 579 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem květen 2019. Celkem tedy měla žalovaná zaplatit částku 109 896 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladu a informací získaných od žalované a dále v databázích SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalovaná nesplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Jelikož žalovaná své povinnosti ze smlouvy porušila, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle článku 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč, když žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení žalované s každou splátkou delší než 30 dnů. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty u prodlení se zaplacením splátek č. , hodnota, a č. , hodnota, , s nimiž se žalovaná ocitla v prodlení delší než 30 dnů, tedy 2 x 499 Kč. V důsledku prodlení žalované pak žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých z prodlení žalované dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč, když žalobkyni vzniklo právo na náhradu ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů, tedy u splátky č. , hodnota, a 2, tedy 2 x 200 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením jednotlivých splátek ocitla v prodlení, vzniklo tak žalobkyni právo prohlásit celý úvěr za splatný, a to v souladu s článkem 6.3. Úvěr se tak stal splatným ke dni 24.7. 2019. Podle bodu 6.4 se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny. Nová jistina tak představovala částku 61 166,87 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno pro případ prodlení žalované se zaplacením úvěru za každý den prodlení, tedy v tomto případě ode dne 26.7. 2019, rovněž smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení, a to v souladu s článkem 6.5 smlouvy. Po zesplatnění celého úvěru pak žalovaná uhradila žalobkyni částku 29 156,66 Kč. Žalobkyně tak požaduje po žalované zaplatit celkem částku 32 010,21 Kč, když k datu zesplatnění úvěru představovala nová jistina úvěru částku 61166,87 Kč a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 11 166,87 Kč s příslušenstvím, dále pak smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhradu nákladů dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč a dále pak smluvní pokutu dle článku 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z jistiny ode dne 26. 7. 2019 do zaplacení, resp. k datu vyhotovení žaloby, v kapitalizované výši 24 002 Kč a dále úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 26. 7. 2019 do zaplacení, tj. původně z částky 50 000 Kč od 26. 7. 2019 a dále pak vždy poníženou o částečné platby ze strany žalované do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 90,82 % ročně. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes písemnou upomínku.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, které se konalo dne 12.1.2026, ke kterému se žalovaná ačkoli byla řádně a včas předvolána, nedostavila. Soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ve spojení s jeho akceptací má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, a to dne 18.4. 2019, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč, když tento úvěr byl žalované poskytnut dne 18.4.2019 a žalovaná se zavázala tento úvěr splácet s úroky z úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 139,99 % ročně ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4 579Kč splatných vždy ke každému 20. dni kalendářního měsíce. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku 109 896 Kč. Mezi účastníky dále bylo ve smlouvě o úvěru pod bodem 6.3 sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty tak, jak je v žalobě tvrzeno. Dále bylo sjednáno zesplatnění úvěru, jakož i přirůstání splatných kapitalizovaných úroků z úvěru k jistině, a to v souladu s bodem 6.3 a 6.4 smlouvy o úvěru tak, jak je žalobkyní v žalobě tvrzeno. Z dokladu o vyplacení má soud za prokázané, že žalované byl úvěr ve výši 50 000 Kč vyplacen 18.4.2019. Z předsmluvního formuláře má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou vyrozuměla o podmínkách úvěru, kdy žalobkyně uvedla, že pro posouzení úvěru schopnosti žalované využila nahlédnutí do databáze SOLUS a dále Bankovního registru klientských informací. Z listiny označené jako hodnocení klienta má soud za prokázané, že v této listině je uveden pravidelný čistý měsíční příjem klienta 18 000 Kč, výdaje pak 3 410 Kč jako životní minimum, na bydlení částka 1 000 Kč, splátky 4 646 Kč, celkem tak žalovaná uvedla výdaje 9 056 Kč s rezervou 1 000Kč. Z osobní karty předložené žalobkyní má soud za prokázané, že po prověření úvěruschopnosti byla žalovaná hodnocena jako velice riziková s tím, že úvěr má být výrazně limitován či zamítán. Z výzvy ze dne 22. 7. 2019 a ze dne 20.6.2019 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala, zároveň upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru. Z přípisu ze dne 24.7.2019 má soud za prokázané, že žalobkyně celý dluh zesplatnila a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dlužné částky. Z výzvy ze dne 26. 8. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z vyjádření znalce má soud za prokázané, že znalec přepočítával výši efektivní úrokové sazby na úrokovou sazbu.5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení té