31 C 358/2025-33 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 26.8.2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 542 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 953,78 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 508,56 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 255,65 Kč od 21.2.2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 7 934,75Kč od 21.2.2025 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřela se žalovaným dne 1.8.2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal půjčenou částku, spolu s úrokem ve výši 507 Kč, dále s částkou za poskytnutí úvěru ve výši 4 900Kč, s úhradou za administrativní činnost ve výši 1 385 Kč a s úhradou za umožnění hradit splátky v místě bydliště ve výši 1 800Kč, tedy celkem částku 18 592Kč, uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v hotovosti, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 328Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1.10.2024. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil. Poslední splátku uhradil dne 15.9.2023 ve výši 2 700 Kč. Jelikož ze strany žalovaného nebyla ke dni 1.10.2024 dlužná částka uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 7 934,75Kč od 2.10.2024 až do zaplacení úrokem ve výši 8 % ročně. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025 postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Od postoupení pohledávky nebylo na pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 934,75Kč, kapitalizované úroky ve výši 320,90Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 3 784 Kč, úhrady za administrativní poplatek ve výši 1 088,06Kč, úhrady za možnost splácet úvěr v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 414,29 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, úrok od 2.10.2024 do 20.2.2025 ve výši 508,56Kč, zákonný úrok z prodlení do 20.2.2025 ve výši 953,78Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru v hotovosti č. , hodnota, má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 01.08.2023 mezi společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, a žalovaným, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 8 592 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 1.10.2024. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. RPSN činila 272,44 %. Z předpisu plateb má soud za zjištěné, že žalovaný uhradil celkem částku 4 050 Kč. Z žádosti o úvěr ze dne 28.7.2023 vyplývá, že žalovaný sdělil příjmy 22 643 Kč měsíčně, a výdaje své domácnosti ve výši 4000 Kč na bydlení, na energie částku 2 000 Kč a další srážky ze mzdy ve výši 3 000 Kč, příjmy pak doložil žalovaný mzdovým výměrem a pracovní smlouvou, ovšem ve vztahu k výdajům, není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, ani jak byly ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků není zřejmé. Z výzvy ze dne 17.7.2025, ve spojení s podacím lístkem z téhož dne, má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12.3.2025 má soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2.4.2025 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně, jakož i z vyjádření žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil.5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně tvrdila, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného. Jak je shora uvedeno, příjmy byly ověřeny, výdaje však nikoliv. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.9. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust