Žalobou, podanou 23. 3. 2026, žalobkyně uplatnila postoupenou pohledávku v částce 20 712,73 Kč s příslušenstvím, vzniklou ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 10. 2022, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“). Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému částku 35 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit původnímu věřiteli jistinu úvěru 35 000 Kč a zaplatit částku 25 892 Kč (zahrnující úroky 17 399 Kč s úrokovou sazbou 15 % ročně, odměnu za zpracování zápůjčky 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení 6 993 Kč), a to v 52 týdenních splátkách po 1 171 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 30. 9. 2023. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Do postoupení pohledávky žalovaný uhradil celkem 30 900 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a zároveň oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Žalobkyně nárokuje zaplacení jistiny 20 712,73 Kč, kapitalizovaného úroku 7 374,15 Kč (za dobu od 1. 10. 2023 do 21. 10. 2025), kapitalizovaného úroku z prodlení 6 556,10 Kč (za dobu od 1. 10. 2023 do 21. 10. 2025), úroku 15 % ročně z částky jistiny od 22. 10. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné sazbě 15 % ročně z částky jistiny od 22. 10. 2025 do zaplacení. Dle tvrzení žalobkyně původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného, což vyplývá ze zákaznické karty ze dne 1. 10. 2022, kdy původní věřitel vyšel z výměru důchodu a z výpisů z bankovního účtu za srpen a září 2022, žalovaný uvedl příjem z invalidního důchodu s tím, že jeho příjem činí 69 738 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčky u jiné společnosti a s ohledem na výši jeho příjmu byla schopnost splácet zápůjčku dostatečná.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Podle § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, přičemž z předložených listin zjistil skutečnosti, které odpovídají tvrzením žalobkyně, a to s výjimkou úrokové sazby, která činila 86 % ročně, RPSN činila 149,84 %. Původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalovanému dopisem z 21. 10. 2025, který byl dle podacího lístku odeslán 21. 11. 2025.4. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva, která je sice označena jako smlouva o úvěru, splňuje však spíše pojmové znaky smlouvy o zápůjčce dle § 2390 o. z. Soud se z vlastní povinnosti zabýval úvahou, zda je uvedená smlouva platná. Při tom soud přihlédl k podmínkám zápůjčky, jak jsou zjištěny z předložené smlouvy. Ačkoli jsou některé nároky původního věřitele označené jako poplatek nebo „částka za“ (či lépe řečeno úplata), ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy o úrok, který ovšem se zohledněním smluvních podmínek činí více než uváděných 86 % jistiny ročně. Smlouva o zápůjčce za daných podmínek je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. Smlouva o zápůjčce může být ujednána jako bezúročná anebo lze sjednat úrok, ovšem úrok musí být přiměřený, což platí zejména ve spotřebitelských vztazích. Podle ustálené judikatury jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou, kterou obvykle uplatňují banky při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úroková sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Tak je tomu i v daném případě. Jestliže obvyklá úroková sazba bank v případě úvěrů na spotřebu dle časových řad ARAD evidovaných Českou národní bankou v období října 2022 činila 9,69 % ročně, pak jen samotná sazba 86 % ročně představuje téměř devítinásobek obvyklé sazby, jde tedy o smluvní podmínky zcela zjevně nemravné a drakonické. Z předložených listin nevyplývá dostatečně, zda a jak původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně o tom předložila pouze zákaznickou kartu, ovšem není doloženo, jak byly zde vyplněné údaje ověřené, zejména tvrzený jiný příjem domácnosti 55 000 Kč je zcela nepodložený, nedošlo k ověření jiných závazků, které žalovaný popřel. Ve světle shora uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je však uvedená otázka již nadbytečná. Vztah mezi účastníky je třeba vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil, což je částka 4 100 Kč (žalovaný přijal 35 000 Kč a splatil 30 900 Kč). Pouze v rozsahu této částky tak lze žalobě vyhovět. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného, v tomto případě se jedná o výzvu k plnění ze dne 21. 10. 2025, v níž byla stanovena lhůta k plnění do 10 dnů od doručení dopisu. Zásilku odeslanou 21. 11. 2025 lze považovat za doručenou třetím dnem od odeslání, tj. dnem 24. 11. 2025, a lhůta 10 dnů tak uplynula 4. 12. 2025. Nejdříve dnem 5. 12. 2025 se proto žalovaný dostal do prodlení a je tak povinen uhradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v sazbě určené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V tomto rozsahu soud návrhu na zaplacení úroku z prodlení vyhověl, ve zbývajícím rozsahu nárokovaného příslušenství soud návrh jako nedůvodný zamítl. K plnění soud určil běžnou lhůtu dle § 160 odst. 1 o. s. ř.5. Protože byla žalobkyně ve věci převážně neúspěšná a žalovanému náklady řízení nevznikly, podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.