14 C 113/2022-40 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 18 864 Kč s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. [právnická osoba], (dále též„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 16 000 Kč, aniž by byl sjednán úrok. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr do [datum]. Současně stvrdil žalovaný svým podpisem, že se seznámil s obchodními podmínkami původního věřitele. Jelikož žalovaný uvedenou částku nevrátil, vznikl původní věřitelce též nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné jistiny úvěru, a to za každý den prodlení, jak vyplývá z podmínek úvěru a zároveň nárok na zaplacení paušální náhrady výdajů spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Nesplacená jistina úvěru činí 16 000 Kč, smluvní pokuta činí 2 864 Kč, tj. ve výši 0,1 % denně z částky 16 000 za dobu od [datum] do [datum] Kč. Žalobkyně dále požaduje neuhrazené náklady za upomínání ve výši 256 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaný ke dni podání žaloby neplnil na svém dluhu ničeho. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud jednal a rozhodoval při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. [právnická osoba], (dále též„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne [datum] v písemné formě smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 16 000 Kč, aniž by byl sjednán úrok. Uvedenou částku poukázala na žalovaným označený bankovní účet. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr do [datum]. Současně stvrdil svým podpisem, že se seznámil s obchodními podmínkami původního věřitele. Jelikož ovšem žalovaný uvedenou částku nevrátil, vznikl původní věřitelce též nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné jistiny úvěru, a to za každý den prodlení, jak vyplývá z podmínek úvěru a zároveň nárok na zaplacení paušální náhrady výdajů spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Žalovaný doposud nezaplatil ničeho. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu. Tato výzva byla žalobkyní odeslána, ale žalovaný doposud na dluhu nic nezaplatil. Byť se podle tvrzení žalobkyně jednalo o smluvní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, jehož předmětem bylo poskytnutí úvěru, žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti tvrdila skutečnosti týkající se posouzení této úvěruschopnosti, ovšem k těmto tvrzením ničeho nedoložila a proto je neprokázala. S ohledem na níže uvedené právní posouzení jsou proto již další skutková zjištění (upomínání, náklady na vymáhání ad.) bezpředmětná. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 7. V projednávané věci má soud za to, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Původní věřitel byl ke dni uzavření smlouvy„ licencovaným“ poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, jak vyplývá z výpisu z rejstříku nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je podle povahy kontraktu a okolností případu spotřebitelem. Aktivní legitimace žalobkyně se opírá o ustanovení § 1879 a násl. o. z., neboť pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]. 8. Věřiteli je zákonem o spotřebitelském úvěru uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoli změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. To chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 9. V daném případě žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prověřila prostřednictvím nahlédnutím do externích úvěrových registrů a dalších evidenci, ovšem k prokázání tohoto tvrzení (tedy úvěruschopnosti) žalobkyně žádné důkazy neoznačila. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její absenci u jednání. Soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, jak předpokládá zákon a současná judikatura. 10. Vzhledem ke shora uvedenému je smlouva o úvěru neplatná pro rozpor se zákonem (§ 588 o. z.) a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z úřední povinnosti, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, tedy jednání je neplatné od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). 11. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je nutné s ohledem na ustanovení § 87 cit. zákona, který je ve vztahu k ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 2993 o. z. v poměru speciality, tedy jinak řečeno vrátit takto poskytnutou jistiny v přiměřené lhůtě. Jelikož žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 16 000 Kč a žalovaný na tuto jistinu doposud ničeho nezaplatil, soud vyhověl žalobě v této částky a žalovanému uložil povinnosti zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud z obsahu spisu nezjistil žádné okolnosti svědčící pro stanovení jiné přiměřené lhůta pro vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. 12. V ostatní – zbývající části – soud nárok žalobkyně s odkazem na shora uvedené odůvodnění zamítl. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zčásti úspěšná v rozsahu 85 %, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 70 % z celku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 18 864 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 300 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x 300 Kč, t.j. náleží mu odměna ce