11 C 37/2022-68 — Okresní soud v Přerově

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) částku 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení v částce 105.690 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný s tím, že shledává odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Textu zákona neodpovídá, že by v daném případě došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Žalovaný ze své pozice soudního exekutora postupuje v exekučním řízení dle procesněprávních předpisů, v řízení č. j. [spisová značka] vůči povinnému [jméno] [příjmení] vymáhal pohledávku oprávněného [příjmení] [jméno] spořitelny na základě pověření k provedení exekuce. V rámci exekučního řízení bylo postupováno standardně, kdy povinnému byla řádně doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti (dne [datum]) dle § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. na adresu trvalého pobytu povinného [ulice a číslo], [obec] zjištěnou dle centrální evidence obyvatel ke dni [datum] a dále ověřena dne [datum]. Tuto adresu uvádí také exekuční soud v pověření k provedení exekuce na čísle listu 6 exekučního spisu. Soudní exekutor nemohl doručit výzvu k dobrovolnému splnění na jinou adresu, tudíž doručení bylo považováno za řádné a účinné. Součinnost na věznice v rámci ČR byla učiněna a dne [datum] bylo sděleno vězeňskou službou, že povinný se nenachází ve výkonu trestu. Zcela legitimně nemůže soudní exekutor dovozovat, že se povinný zdržuje v jiné věznici mimo území ČR. Jelikož nebyla ze strany povinného žádná reakce, bylo [datum] přistoupeno k prověření adresy, kterou telefonicky dne [datum] nahlásila matka povinného, že na uvedené adrese povinný bydlí, a to [obec a číslo]. Na uvedené adrese byl povinný zastižen. Kromě něj i žalobce a) a b) a další osoby mimo jiné i policie ČR a dostavil se rovněž starosta. Vykonavatel při úkonu přítomné osoby opakovaně poučoval o způsobu postupu a činnosti exekutora a dále o možnostech, jakými si mohou třetí osoby, jimž svědčí vlastnické právo k sepsaným věcem, svého práva domáhat. Rovněž byly přítomné osoby poučeny, že v případě následného vyškrtnutí, popřípadě vyloučení věci z exekuce, budou tyto věci na náklady soudního exekutora navráceny. Je zcela obvyklým postupem to, že se vykonavatel dotazuje třetích osob přítomných v místě soupisu, zda jsou ochotni plnit za povinného. Takto tomu bylo i v daném případě, nicméně primární povinnost k řešení nastalé situace byla i nadále na povinném, a takto k případu rovněž přistupoval i vykonavatel s asistentem. Po ukončení soupisu byly odvezeny pouze postradatelné 4 movité věci, zbývající byly ponechány v místě soupisu. Případný dotaz vykonavatele adresovaný třetím osobám, zda jsou ochotny plnit za povinného, neobsahuje žádnou povinnost, žádnou lhůtu či nějaký nárok a není tedy zřejmé, v rozporu s jakým zákonným předpisem by daný dotaz měl být. Vykonavatel soudního exekutora sdělil žalobcům a) i b), že po nich žádné peníze nepožaduje, peníze žádal po povinném. Nelze tedy usoudit, že vrácení zajištěných movitých věcí bylo podmíněno částečnou úhradou vymáhané povinnosti povinného. Nutno dále zdůraznit, že v daném spise nebyl shledán nesprávný úřední postup soudního exekutora, když dle procesních předpisů je exekutor povinen sepsat movité věci v místě bydliště povinného i v případě, že není jisté, zda jsou věci ve vlastnictví povinného, případně že k nim může mít třetí osoba právo nepřipouštějící výkon exekuce. Dle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3170/2014 i pouhá pravděpodobnost existence práva nepřipouštějícího exekuci však k závěru o neoprávněném úředním postupu nestačí. Plnění ve výši 150.000 Kč bylo přijato na dluh povinného jinou osobou s úmyslem splnit dluh. Za podstatné je třeba považovat i to, že platba byla provedena až po odjezdu vykonavatele a asistenta a rovněž to, že při platební operaci byla zadána výslovná poznámka„ za p. [příjmení]“. Žalobkyně b) dluh hradit nemusela. Pokud žalobkyně b) argumentovala u sepsaných movitých věcí vlastnictvím třetí osoby, pak byla řádně poučena o možnosti podání návrhu na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu. Pokud pak byla žalobkyně b) seznámena se skutečností, že v případě, že nedojde k úhradě dluhu, bývají zajišťovány i zbývající sepsané movité věci, pak byla toliko seznámena o obvyklém postupu. Stále se jednalo pouze o zajišťovací úkon v exekuci, což je nutno zdůraznit. Nejednalo se o provedení exekuce, zpeněžení majetku žalobců či třetích osob, ale žalobci mohli předkládat doklady k sepisovaným movitým věcem přímo u soupisu, dále byli poučeni o možnosti předkládat doklady ve lhůtě dle § 68 e. ř. a podat návrh na vyškrtnutí ze soupisu, případně domáhat se vyloučení věcí z exekuce. Současně žalovaný poukazuje na to, že se okresní soud nevypořádal s tvrzením žalovaného, že již ani nedisponuje částkou 150.000 Kč a že se bezdůvodně neobohatil. Ve prospěch oprávněného byla ke dni [datum] vyplacena částka 118.177 Kč a zbývající částka ve výši rozdílu 31.823 Kč byla navrácena povinnému [datum] po pravomocném zastavení exekuce bez povinnosti povinného hradit náklady. Na straně žalovaného tak není dáno žádné bezdůvodné obohacení, když ve spise je 0 Kč na dispozici, exekuce je pravomocně ukončena a spis ukončen a archivován. V daném kontextu nelze spatřovat nesprávný úřední postup exekutora a uvedené plnění bylo nutno vyplatit oprávněnému v exekuci. V době, kdy bylo vyplaceno plnění, neměl soudní exekutor povědomí o tom, že exekuce bude následně zastavena a že bude později zjištěno, že povinný se v době doručování exekučního titulu nacházel ve věznici ve Francii. Soud nesprávně hodnotí skutečnost, že bylo soudním exekutorem postupováno nesprávně, vytýkané skutečnosti nebyly žalovanému v době soupisu movitých věcí a následné vyplacení plnění oprávněnému známy, tudíž je nelze přičítat k tíži žalovaného, což vyplývá z exekučního spisu, skutečnosti ohledně doručování exekučního titulu a výzvy k dobrovolnému splnění byly zkoumány až v řízení o zastavení exekuce, tedy časově až po soupisu movitých věcí a vyplacení plnění oprávněnému. Žalovaný pak poukazuje na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2014, č. j. 14 KSE 6/2013-52. Dále žalovaný konstatuje, že rozhodnutí okresního soudu je stiženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti, když z odůvodnění nelze vyčíst, na základě čeho dospěl soud k závěru, že žalovaný se měl bezdůvodně obohatit vůči žalobci a) [celé jméno žalobce]. Ze soudem prováděného důkazu videozáznamem pořízeným při soupisu movitých věcí bylo zřejmé, že částku 150.000 Kč uhradila žalobkyně b), nikoliv žalobce a). Okresní soud se dle uvedeného důkazu nijak nevypořádal s tím, proč přiznal k úhradě žalobci a) částku 150.000 Kč, kterou prokazatelně vůbec neuhradil k rukám exekutora. Z odůvodnění nijak nevyplývá, jaký vztah má žalobce a) vůči žalobci b), zda se jedná o manžele, kteří mají společné jmění či nemají společné jmění, zda došlo k nějaké modifikaci společného jmění, o jaké se jednalo peníze na úhradu dluhu za povinného. Bez takového odůvodnění nelze přiznat žalobci a) právo na vydání bezdůvodného obohacení, když v řízení nebylo nijak prokázáno, na základě čeho se měl žalobce a) domáhat bezdůvodného obohacení a z rozhodnutí uvedená skutečnost nijak nevyplývá. Soudní exekutor přijímá na jím vedené exekuce značné množství plateb hrazených třetími osobami. Takto je činěno, aniž by často soudní exekutor znal vztah takových osob k povinnému (či důvod, proč taková třetí osoba za povinného koná). Tudíž závěr, že by se soudní exekutor bezdůvodně obohatil na žalobcích (třetích osobách) by v důsledku mohlo vést k tomu, že pokud by si třetí osoba někdy v budoucnu rozmyslela skutečnost, že plnila v minulosti za povinného a uvedla by, že neměla uzavřenu žádnou smlouvu o převzetí dluhu, mohla by žádat své plnění za povinného zpět. Tím by však v exekucích zcela byla popřena jakákoliv právní jistota a bylo by možné bezdůvodně zasahovat do již ukončených exekucí. Žalovaný tak navrhuje změnu rozsudku okresního soudu tak, že žaloba bude zamítnuta. 3. Žalobci se k odvolání vyjádřili tak, že odvolání nepovažují za důvodné. Pokud se týká námitky absence zjištění vzájemného vztahu žalobců v odůvodnění rozsudku, pak mají za to, že tím řízení není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žalobci v žalobě tvrdili, že soupis movitých věcí vykonavateli žalovaného byl prováděn na adrese v domě, který mají ve společném jmění. Žalovaný takové tvrzení nesporoval a pokud tak činí po rozhodnutí okresního soudu, jde o nepřípustnou novotu. Pokud se týká námitek žalovaného odvozených od tvrzení o tom, že nemohl dovozovat (neměl vědomost), že povinný se zdržuje mimo území ČR a že tedy snad mu vadné doručení není možné klást za vinu, pak žalobci uvádí, že exek