25 C 350/2025-21 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 33 022,49 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 72 600 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky společně s úrokem ve výši 0,883 % denně z čerpané částky. Zároveň se žalovaný zavázal zaplatit poplatek za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky a poplatek za sjednanou doplňkovou službu „presto“ ve výši 330 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od , datum, do , datum, ve výši 131,30 Kč. První splátka byla splatná dne , datum, a datum splatnosti celého úvěru bylo sjednáno ke dni , datum, . Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu dne , datum, v částkách 9 000 Kč a 14 000 Kč, celkově tedy ve výši 23 000 Kč. Žalovaný datum splatnosti nedodržel, když neuhradil splátku splatnou ke dni , datum, , celkově uhradil pouze 16 772 Kč a následně pak neuhradil ničeho ani přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne , datum, . Nárok žalobkyně tak sestává z jistiny úvěru ve výši 22 793,73 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 395,06 Kč, smluvního úroku ve výši 9 417,04 Kč, poplatku za službu „presto“ ve výši 285,36 Kč a smluvního úroku ve výši 131,30 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se nedostavil ani žalobce, jenž se z jednání omluvil, ani žalovaný bez omluvy, soud proto jednal v jejich nepřítomnosti.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaný podepsal dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 23 000 Kč bezhotovostně na účet žalovaného a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 1,99 % z vyplacené tranše úvěru a poplatky za sjednanou doplňkové služby presto ve výši 330 Kč za expresní vyplacení každé tranše, a to nejpozději do , datum, . Žalovaný se rovněž zavázal žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to až do zaplacení. Úrok z prodlení představoval 0,883 % denně a RPSN 1 255,92 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že dne , datum, byla žalovanému vyplacena částka v souhrnné výši 23 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil 16 772 Kč. Předžalobní výzva na žalovanou částku ze dne , datum, byla žalovanému podle podacího lístku zaslána dne , datum, .5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem nevznikl uzavřením shora uvedených smluv závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedených smluv zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smluv, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 35 445,85 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 23 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.7. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 0,883 % denně z dlužné částky, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 1 255,92 %, což je ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 16 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.8. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.9. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu v souhrnné výši 23 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 16 772 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 6 228 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 23 000 Kč již vrátil 16 772 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.10. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, stanovila žalovanému třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne , datum, , od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.11. Ve zbývající části, tedy co do rozdílu částky 32 891,19 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 23 474,15 Kč od 31. 01. 2025 do zaplacení, částky 131,30 Kč na straně jedné a částky přiznané výrokem I. tohoto rozsudku na straně druhé, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.12. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplat