8 C 53/2021-39 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2021 zaplacení celkem částky 7 407,49 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 23. 5. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen smlouva). Podle ní poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 8 592 Kč, celkem tedy 18 592 Kč a to formou 14 měsíčních splátek po 1 328 Kč, přičemž dluh měl být splacen dne 23. 7. 2019. Pro případ prodlení se splácením dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto věřiteli vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalovaný uhradil toliko částku 10 050 Kč. Žalobkyně, která nabyla pohledávku postoupením, se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 4 809,69 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 710,72Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 652,27 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 809,69 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, částky 217 Kč spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty ve výši 2 380,80 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr a byly ověřeny doklady, které dokládaly bonitu a úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. 2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Žalovaný byl usnesením soudu ze dne 27. 8. 2021 vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 20 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nedoručil své vyjádření, jeho souhlas s takovým procesním postupem, který žalobkyně navrhla již v žalobě, soud podle uvedeného poučení předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 spolu s přílohou. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 18. 1. 2021. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 6. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 7. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 8. Podle § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 23. 5. 2018, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 23. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit dluh v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 328 Kč, tedy celkem částku 18 592 Kč, která je tvořena zápůjčkou v částce 10 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 8 592 Kč, který sestává z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěru ve výši 929 Kč a inkasního poplatku ve výši 1 800 Kč. Pro případ prodlení se splácením dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel, proto byl vyzván ke splacení celé pohledávky. Žalobkyně tvrdila a žalovaný nikterak nerozporoval, že na smluvený úvěr bylo uhrazeno celkem 10 050 Kč. 11. Ze žádosti o úvěr ze dne 23. 5. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u firmy [právnická osoba] [obec], přičemž zaměstnání mělo být ověřeno předložením pracovní smlouvy a výplatními páskami prokazujícími mzdu 15 000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 2 000 Kč na bydlení a energie a ve výši 3 410 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, tedy obecně ve výši minimální mzdy. Dále bylo uvedeno, že žalovaný bydlí ve vlastním, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost, nesplácí právní předchůdkyni žalobkyně žádný předchozí dluh. K příjmům a výdajům žalovaného nebyla doložena žádná listina. 12. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. [ulice] smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde právní předchůdkyně žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smluv došlo k platnému uzavření smlouvy. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 13. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C [číslo], jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za poruš