9 C 295/2019-123 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobním návrhem podaným dne 5. 6. 2019 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 134 715,40 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 6. 3. 2018 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 129 630 Kč, k jehož čerpání došlo téhož dne, jak vyplývá z účtu č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 12,40 % ročně formou pravidelných splátek ve výši 2 346 Kč měsíčně splatných vždy k 5. dni v měsíci, počínaje dnem 5. 4. 2018, když poslední splátka měla být splacena 5. 3. 2025. Strany rovněž sjednaly pojištění úvěru. Toto bylo sjednáno pro případ smrti invalidity a pracovní neschopnosti žalovaného a tento se zavázal hradit tak měsíčně částku 211 Kč. Žalovaný nedodržel svůj závazek a dostal se s hrazením splátek do prodlení, když neuhradil splátky za měsíce květen, červen a červenec 2018. Z tohoto důvodu žalobce uplatnil své právo požadovat okamžité splacení všech závazků ze smlouvy vyplývajících, o čem žalovaného informoval dopisem ze dne 17. 7. 2018. Žalovaný do stanoveného dne ve výzvě, tj. do 18. 8. 2018 dlužné splátky neuhradil, byl proto úvěr téhož dne zesplatněn. Žalobci tak vznikla pohledávka, která byla k tomuto dni vyčíslena částkou 137 397,20 Kč a byla tvořena součtem poskytnutého plnění ve výši 129 630 Kč a běžného úroku ve výši 7 431,40 Kč, od kterých byly odečteny splátky ve výši 2 346 Kč, tj. 134 715,40 Kč. K této částce je třeba přičíst ceny za vedení účtu a za přistoupení k pojištění, které přirůstaly k jistině, v celkové výši 4 238 Kč, které byly hrazeny samostatnými splátkami. Dále žalobce požadoval kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 126,80 Kč, smluvní úrok a úrok z prodlení dosud nevypočtený z neuhrazené jistiny od 19. 8. 2018 do zaplacení. 2. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, neboť si ověřil trvání jeho pracovního poměru, zjistil jeho průměrný čistý příjem, který činil 28 782 Kč. Provedl i kontrolu výši příjmů žalovaného, jemuž vedl běžný účet, když žalovaný byl jeho klientem již od března roku 2017, měl pravidelné příjmy ze zaměstnání. Nevycházel tak jen z informací poskytnutých žalovaným, ale tyto si i řádně ověřil. Úvěr, který byl žalovanému poskytnut k refinancování peněžních prostředků týkajících se úvěrů a půjček ze dne 5. 2. 2018 byl v době poskytnutí tohoto nového úvěru (v březnu 2018) žalovaným řádně splácen a žalovaný tak byl v době uzavření smlouvy bez jakéhokoliv řádně nespláceného závazku. Výše měsíční splátky nového úvěru byla 2 346 Kč a nové splátkové zatížení bylo vypočteno částkou 5 010 Kč. Pokud jde o výdaje, tyto byly uvedeny ve formě nájmu ve výši 5 000 Kč a celkově stanoveny částkou 9 927 Kč. Z výpisu bylo také zřejmé, že žalovanému nebyly strhávány žádné srážky ze mzdy a nemá žádné mimořádné výdaje týkající se bydlení, doplatku na léky, výživného apod. 3. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu i na adresu nově zjištěnou zaslána žaloba a bylo nařízeno jednání na 2. 9. 2020 a doručeno na toto jednání bylo 13. 7. 2020. Dále bylo jednání 17. 2. 2021 a doručení bylo vykázáno 14. 12. 2020. Žalovaný se k žádnému jednání bez omluvy nedostavil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a rozhodl na základě důkazů ve spise založených. 4. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 6. 3. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný je v trvalém zaměstnání od 1. 3. 2017, jeho příjem činí 28 782 Kč a požaduje úvěr ve výši 150 000 Kč. Výše příjmu byla doložena sporožirovým účtem vedeným u žalobce, výdaje byly uváděny 5 000 Kč na nájem. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 12. 2017 do 28. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalobce vedl sporožirový účet pro žalovaného, z něhož byly zřejmé příjmy i výdaje žalovaného, rovněž tak i splátky. 5. Smlouvou o úvěru ze dne 6. 3. 2018 bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému na základě písemné smlouvy úvěr ve výši 129 630 Kč, který bude veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], dohodnutá úroková sazba byla ve smlouvě uvedena ve výši 12,4 % ročně s tím, že úvěr má být splacen nejpozději do 5. 3. 2025 a měsíční splátky budou činit 2 346 Kč. V případě řádného splacení je nárok na finanční odměnu ve formě odpuštění až 10 posledních splátek. Rovněž bylo dohodnuto, že úvěr a úroky z úvěru mají být spláceny vždy 5. den každého kalendářního měsíce a úrok bude připisován k jistině, jehož součástí se stane. Rovněž bylo sjednáno pojištění úvěru se splátkami 211 Kč. Dle smlouvy čl. 8 písm. b) byl žalobce oprávněn prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud bude žalovaný v prodlení se splacením. 6. Dopisem ze dne 17. 7. 2018 vyzval žalobce žalovaného k úhradě tehdy dlužných částek ve výši 9 260 Kč nejpozději do 18. 8. 2018 s tím, že nebude-li dluh ve stanovené lhůtě uhrazen, stane se celý zůstatek úvěru s příslušenstvím, tj. 134 793 Kč, okamžitě splatným. O zesplatnění úvěru byl žalovaný informován dopisem žalobce ze dne 18. 8. 2018 a byl vyzván k uhrazení celkové částky 137 398 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 19. 3. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě pohledávky v celkové výši 154 453,93 Kč s tím, že pohledávka je nadále úročena. 7. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Nejprve se musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl žalovaný jako spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu vedle občanského zákoníku aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. 10. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 11. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. 12. Vycházeje ze shora uvedených hledisek a po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný. Má za to, že žalobce si opatřil dostatek podkladů k ověření úvěruschopnosti žalovaného, když vycházel nejen z jeho příjmů a uvedených výdajů, ale tyto si i ověřil, a to zejména výpisy z účtů žalovaného, neboť žalovanému již v předchozí době účet vedl. Smlouvu o úvěru tak soud považuje za platně sjednanou, proto z ní vycházel. Ve smlouvě je zcela zřetelně uvedena výše úvěru 129 630 Kč, měsíční splátky ve výši 2 346 Kč, úroková sazba 12,4 % ročně a RPSN 13,71 % i pojištění ve výši 211 Kč měsíčně. Úvěr měl být splacen nejpozději do 5. 3. 2025. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel, a proto byl dne 18. 8. 2018 žalobcem zesplatněn, o čemž byl žalovaný informován dopisem žalobce a v předchozí době i žalobcem poučen o tom, že v případě neuhrazení již tehdy dlužné částky 9 260 Kč ve stanovené lhůtě, bude úvěr zesplatněn a požadována bude ke splacení celá částka ve výši 134 793 Kč. Žalovaný nejen neprokázal, ale ani netvrdil, že by dluh nevznikl nebo že by tento zcela či v jiné výši, než je uvedena žalobcem a ve výpisu, uhradil. K datu podání žaloby pak dlužná jistina či