11 C 70/2022-38 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13.1.2022 proti žalované domáhala zaplacení částky 9 660 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalované dne 30.3.2021 bezúročnou zápůjčku ve výši 7 000 Kč, která měla být splacena jednorázově dne 29.4.2021 společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky. Původní věřitel poskytoval zápůjčky prostřednictvím své webové schránky [webová adresa], na které se žalovaná zaregistrovala zadáním osobních údajů, poté následovalo ověření správnosti kontaktu a žalovaná následně odeslala žádost o zápůjčku. Byla posouzena její schopnost zápůjčku splácet, když potvrdila, že je schopna tuto řádně a včas splatit, smlouva byla sjednána elektronicky, její text včetně všeobecných podmínek žalovaná na svém uživatelském účtu ve webové službě věřitele odsouhlasila. K uživatelskému účtu měla přístup pomocí vlastního hesla pouze žalovaná. Zápůjčka byla převedena z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalované. Nárok na vrácení se skládá z nesplacené zápůjčky ve výši 7 000 Kč a z poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 2 660 Kč. Žalovaná žádnou částku neuhradila, a to ani na základě předžalobní výzvy. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalované zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě i k navrhovanému postupu na nově zjištěnou adresu a doručeno bylo na adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel dne 31.5.2022 (vhozením do domovní schránky). Žalovaná se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ani žádné námitky nevznesla. 3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) bez nařízení ústního jednání na základě listinných důkazů ve spise založených. Žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s takovýmto postupem již v žalobním návrhu a žalovaná se k navrhovanému postupu nevyjádřila, ač byla poučena, že nevyjádří-li se, bude soud předpokládat, že s navrhovaným postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Smlouvou o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 30.3.2021 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 7 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet zákazníka uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku a zároveň uhradit poplatek ve výši 2 660 Kč před slevou/ 532 Kč po slevě. Celkem tak zaplatit částku 9 660 Kč před slevou/ 7 532 Kč po slevě, a to do 29.4.2021. Z potvrzení o provedené platbě dne 30.3.2021 bylo zjištěno, že z účtu právního předchůdce žalobce byla odeslána částka 7 000 Kč. Výzvou k zaplacení dlužné částky spolu s informací o postoupení pohledávky, bylo zjištěno, že žalovaná byla dne 9.10.2021 informována o postoupení pohledávky žalobkyni a vyzvána k úhradě částky ve výši 13 338 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů na uvedený bankovní účet. 5. Aktivní legitimace žalobce byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021 spolu se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 9.10.2021. <i>6. Podle § 2390 občanského zákoníku (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>7. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>8. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>9. Podle § 86 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>10. Podle § 87 odstavec 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 11. Po zhodnocení všech listinných důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně. Nejprve se zabýval otázkou, zda mezi účastníky, resp. právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, došlo k platnému uzavření smlouvy, tj. zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované dle shora uvedených ustanovení o spotřebitelském úvěru. 12. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. 13. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016 O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. 14. Vycházeje ze shora uvedených hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem. V případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření a doložení těcht