17 C 262/2022-83 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se svým žalobním návrhem domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 54 183 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 8. 6. 2016 uzavřena Smlouva o používání kreditní karty mBank č. [anonymizováno], jejíž nedílnou součástí byly Podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, Všeobecné podmínky pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, Sazebník, Úrokový lístek a formulář obsahující informace o spotřebitelském úvěru. Na základě této byl žalovanému poskytnut úvěrový limit původně do výše 10 000 Kč, následně navýšený na 54 000 Kč (k 1. 8. 2016), který mohl prostřednictvím karty čerpat, přičemž tento se zavázal splácet v minimální výši 3 %, min. 50 Kč měsíčně z čerpaných prostředků. Smlouvou byl zároveň sjednán úrok ve výši 23,8 % p. a. z dosud nesplacené části čerpané jistiny a ve výši 23,8 % p. a. z nedovoleného přečerpání limitu a jistiny po splatnosti. Protože žalovaný porušil svoji splátkovou povinnost a neuhradil splátky za měsíce 8, 9, [číslo], žalobkyně smlouvu vypověděla, čímž se stal dluh splatným ke dni 10. 1. 2020. Dlužná částka je pak představována jistinou ve výši 54 183,75 Kč, kapitalizovanými úroky ve výši 14 631,86 Kč, sjednanými úroky a úroky z prodlení. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před schválením smlouvy i při dalším navýšení limitu kreditní karty zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaným uvedený příjem zkontrolovala na základě příchozích transakcí na účtu klienta č. [bankovní účet]. Životní výdaje žalovaného stanovila po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 7 327,60 Kč. Nahlížením do vlastních systémů a dotazy na [spisová značka] zjistila, že v době poslední úvěrové žádosti byl žalovaný zatížen úvěrovými splátkami ve výši 1 987,10 Kč. Takto vypočetla maximální možné zatížení žalovaného na splátku ve výši 4 050,70 Kč, přičemž splátka poskytnutého úvěru činila pouze 1 134 Kč. Poskytnutí, resp. splácení úvěru tak bylo v možnostech žalovaného. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 16. 9. 2022, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 6. 9. 2022). 3. Smlouvou o používání kreditní karty mBank č. [anonymizováno] [bankovní účet] vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 8. 6. 2016 uzavřena smlouva, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kartu typu Mastercard a žalovanému zároveň umožnit čerpání do výše úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 23,8 % p.a. Dodatkem č. [anonymizováno] ke smlouvě o používání kreditní karty ze dne 1. 8. 2016 žalobkyně doložila, že úvěrový limit byl navýšen na částku 54 000 Kč. Dopisem ze dne 22. 10. 2019 žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení dlužné částky ve výši 8 254,32 Kč včetně poplatku ve výši 150 Kč za vyhotovení upomínky, ve lhůtě 7 dnů s tím, že nebude-li dluh ve stanovené lhůtě uhrazen, je danou výzvu třeba považovat za výpověď smlouvy. Poskytnutí úvěru, data a výši splátek a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisem z účtu. 4. Ze žádosti o vydání kreditní karty soud zjistil, že v tomto žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, dosahuje čistého měsíčního příjmu 12 000 Kč, bydlí ve vlastním bytě. Výdaje žalovaného v žádosti konkretizovány nebyly. V žádosti o navýšení limitu kreditní karty na částku 54 000 Kč žalovaný uvedl, že je svobodný a jeho čistý měsíční příjem činí 13 000 Kč; žádné výdaje v žádosti konkretizovány nebyly. 5. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. [číslo jednací]). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze výpis z účtu žalovaného a žádosti o vydání kreditní karty, resp. žádost o navýšení limitu kreditní karty s údaji uvedenými žalovaným, přičemž konkrétní výdaje žalovaného uvedeny ani doloženy nebyly. I z těchto údajů lze však dovodit, že při bydlení žalovaného ve vlastním bytě musely jeho měsíční výdaje překročit částku 7 327,60 Kč (vypočtenou žalobkyní dle jejího ekonomického modelu), neboť tato by měla zahrnovat nájemné, inkaso, stravné, cestovné, výdaje na telefon apod. Podřadit tyto výdaje pod částku 7 327,60 Kč měsíčně je však nereálné. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. [spisová značka], [spisová značka] [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. [spisová značka] [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní