17 C 294/2021-44 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 28. 6. 2021 domáhala proti žalované zaplacení celkové částky 22 866,91 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 6. 6. 2019 žalovaná uzavřela s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž jí tato společnost poskytla částku 22 000 Kč. Tuto se žalovaná zavázala splatit spolu s příslušenstvím (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) ve výši 18 894 Kč; celkem se tak zavázala splatit částku 40 894 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 6. 8. 2020. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila (zaplatila pouze 2 999,99 Kč). Dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 20 508,44 Kč, nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 835,65 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 987,11 Kč, nesplacenými náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 894,06 Kč, nesplaceným inkasním poplatkem ve výši 3 668,75 Kč, postoupeným sankčním poplatkem ve výši 1 500 Kč, postoupenými paušálními náklady na vymáhání pohledávky ve výši 500 Kč, postoupeným smluvním úrokem ve výši 2 480,10 Kč, postoupeným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 811,80 Kč a smluvní pokutou ve výši 10 500 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalované splácet úvěr byla ověřena na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, ve které byly uvedeny příjmy, výdaje a zaměstnání. Žalované podle těchto údajů měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 10 294 Kč a byla tedy schopna splácet poskytnutý úvěr (k dispozici jí nadále zůstala částka 7 400 Kč). Žádné další listiny žalobkyně nepředložila, ačkoli jí k tomuto byla opakovaně poskytnuta požadovaná lhůta. 2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 22. 11. 2021, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 12. 11. 2021). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 21. 12. 2020 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2021 adresovaným žalované právním předchůdcem žalobkyně. 4. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že tato byla dne 6. 6. 2019 uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která se jako věřitel zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala splatit poskytnutý úvěr a náklady spotřebitelského úvěru ve výši 18 894 Kč (tj. úroky ve výši 2 118 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 036 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 960 Kč) ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. 5. V rámci žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je zaměstnaná s průměrným čistým měsíčním příjmem 16 704 Kč. Jako výdaje konstatovala 3 000 Kč na bydlení + energie (při bydlení v nájmu) a 3 410 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Příjem byl doložen pokynem k dočasnému přidělení ze dne 1. 4. 2019, který zároveň obsahoval informace o mzdových a pracovních podmínkách srovnatelných zaměstnanců (podle tohoto činila základní hodinová mzda 19,10 Kč hodina), výdaje doloženy nebyly. 6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze žádost o úvěr s údaji uvedenými žalovanou, přičemž listinami příjmy ani výdaje žalované doloženy nebyly. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez