17 C 295/2021-45 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se svým žalobním návrhem domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 86 089,89 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 17. 7. 2017 elektronicky uzavřena smlouva o hotovostním úvěru,,PUJCKA PRO“ č. [anonymizováno], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 121 000 Kč (částka byla poukázána na mKONTO žalovaného), který se zavázal splatit formou 84 měsíčních anuitních splátek po 2 002,50 Kč Smlouvou byla zároveň sjednána úroková sazba ve výši 9,9 % p.a. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, od dubna 2020 se dostal do prodlení a žalobkyně proto od smlouvy ke dni 29. 6. 2020 odstoupila. Ke dni podání žaloby pak byla dlužná částka představována jistinou ve výši 85 689,89 Kč, poplatky ve výši 400 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem za období od 17. 7. 2017 do 29. 6. 2020 ve výši 3 028,74 Kč, úrokem ve výši 9,9 % p.a. od 30. 6. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení od 30. 6. 2020 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, posoudila výši pravidelného příjmu žalovaného oproti výši úvěrové splátky, ověřovala, zda žalovaný prochází evidencí dlužníků a lustrovala insolvenční rejstřík, to vše s negativním výsledkem. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila, že žalovaným uvedený příjem 16 600 Kč měsíčně čistého odpovídá údajům vyplývajícím z běžného účtu žalovaného, podle kterého činil příjem žalovaného za posledních 6 měsíců 16 663 Kč a za poslední tři měsíce 12 434,50 Kč. Splátka úvěru 2 002,54 Kč měsíčně tak odpovídala zjištěným možnostem žalovaného. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému do datové schránky doručeny dnem 20. 11. 2021). 3. Smlouvou o hotovostním úvěru,,mPUJČKA PLUS“ č. GNN [bankovní účet] vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 17. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 121 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 17. 7. 2024 formou 84 měsíčních anuitních splátek po 2 002,50 Kč; úroková sazba činila 9,9 % p.a. Dopisem ze dne 19. 5. 2020 žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení dlužné částky ve výši 6 323,37 Kč včetně poplatku ve výši 150 Kč za vyhotovení upomínky, ve lhůtě 7 dnů s tím, že nebude-li dluh ve stanovené lhůtě uhrazen, je danou výzvu třeba považovat za odstoupení od smlouvy. Poskytnutí úvěru, data a výši splátek a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila historií úvěru. 4. Ze žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru soud zjistil, že v tomto žalovaný uvedl, že je ženatý, nemá žádnou vyživovací povinnost, dosahuje čistého měsíčního příjmu 16 600 Kč. Výdaje v žádosti konkretizovány nebyly. 5. Z výpisu z běžného účtu žalovaného [číslo] [bankovní účet] soud zjistil, že prakticky od počátku června 2017 se zůstatek na účtu pohyboval v mínusových hodnotách, a to až do 20. 6. 2017, kdy byla na účet připsána částka 171 000 Kč (úvěr). Od 29. 6. 2017 do 17. 7. 2017 (datum poskytnutí předmětného úvěru) pak byly zůstatky na účtu opět v mínusových hodnotách. 6. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze žádost o úvěr s údaji uvedenými žalovaným, přičemž listinami příjmy ani výdaje žalovaného doloženy nebyly; z výpisu z běžného účtu žalovaného navíc vyplývalo, že v době před poskytnutím úvěru byly zůstatky na účtu v mínusových hodnotách, a to i po připsání částky 171 000 Kč konkretizované jako úvěr. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] 2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 85 689,89 Kč (dlužná jistina). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. [číslo] Sb., a to od 30. 6. 2020, tj. ode dne následujícího po odstoupení od smlouvy. Ve zbýv