17 C 297/2021-36 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 23. 8. 2021 domáhala proti žalované zaplacení celkové částky 79 126,78 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 6. 6. 2018 žalovaná uzavřela s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na základě níž jí tato společnost poskytla částku 74 000 Kč. Tuto se žalovaná zavázala splatit s úrokem ve výši 16,7 % p.a. v měsíčních splátkách po 1 633,85 Kč, splatných vždy k 1. dni v měsíci, počínaje dnem 1. 7. 2018. Žalovaná sjednané splátky řádně nehradila, dostala se do prodlení a pohledávka byla proto ke dni 4. 7. 2019 zesplatněna. Dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 68 255,91 Kč, smluvními úroky ve výši 3 921,87 Kč, poplatky ve výši 1 484 Kč a úroky z prodlení ve výši 85,88 Kč. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr ze dne 6. 6. 2018. V rámci posuzování úvěruschopnosti dále postupitel kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR atd. Dle potvrzení o příjmu činil příjem žalované v zaměstnaneckém poměru 18 714 Kč. Tato dále uvedla, že celkový čistý měsíční příjem do domácnosti činí 40 000 Kč. V době podání žádosti žalovaná neměla žádné dluhy. 2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu evidovaného bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 25. 11. 2021, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 15. 11. 2021). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 16. 6. 2020 se společností [právnická osoba] a seznamem postoupených pohledávek. O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 25. 6. 2020. 4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet soud zjistil, že tato byla dne 6. 6. 2018 uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která se jako věřitel zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 74 000 Kč; úrok byl sjednán ve výši 16,7 % p.a. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr v 72 splátkách po 1 633,85 Kč, splatných vždy do každého 1. dne v měsíci, počínaje dnem 1. 7. 2018. Dle čl. 10 písm. a) smlouvy se za porušení smlouvy považovalo kromě jiného, že klient poruší kterékoli smluvní ujednání obsažené ve smluvní dokumentaci. Dojde-li k takovému případu, byla banka dle čl. 11 písm. a) smlouvy oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kterékoli dluhy klienta vůči bance za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení. Dopisem ze dne 6. 7. 2019 prohlásil právní předchůdce žalobkyně úvěr za splatný ke dni 4. 7. 2019, k tomuto datu činil dluh 73 747,66 Kč. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 22. 7. 2019. Výpisem z úvěrového účtu bylo prokázáno, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 74 000 Kč, přičemž k datu 17. 6. 2020 činil dluh na jistině 68 255,91 Kč. 5. V rámci žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že od 28. 2. 2013 bydlí v pronajatém domě/bytě, je rozvedená a v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu 18 714 Kč. V kolonce počet zdrojů příjmů uvedla 1 a jako celkový čistý příjem do domácnosti potom částku 40 000 Kč. Příjem potom doložila potvrzením o výši příjmu ze dne 22. 5. 2018 6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze žádost o úvěr s údaji uvedenými žalovanou, přičemž listinami byla doložena pouze výše příjmu žalované (potvrzení o výši příjmu), nikoli však deklarovaný příjem do domácnosti ve výši 40 000 Kč (tento údaj byl navíc v rozporu s tím, že v žádosti žalovaná uvedla pouze jeden zdroj příjmu, kterým byl z logiky věci pouze příjem její). Dále pak žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce ověřoval schopnost žalované úvěr splácet dostupnými informacemi v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR atd. Z těchto nebyly zjištěny žádné další závazky žalované. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázc