17 C 330/2022-51 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 20. 6. 2022 domáhala proti žalované zaplacení celkové částky 27 738,83 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 30. 10. 2008 byla mezi účastníky uzavřena Smlouva o bankovních produktech a službách, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky kontokorentního úvěru, Produktové podmínky běžného účtu a platebního styku, Úrokový lístek a Sazebník Touto smlouvou se žalobkyně zavázala pro žalovanou zřídit a vést bankovní účet č. [bankovní účet], specifikovaný v Dispozicích ke smlouvě, jež jsou její nedílnou součástí. Žalovaná se zavázala dodržovat podmínky sjednané v Dispozicích. Dále se žalobkyně zavázala žalované poskytnout kontokorentní úvěr Flexikredit až do povoleného úvěrového limitu ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala dodržovat měsíční kreditní příjem a nepřekročit povolený limit. Své závazky však nedodržela, překročila sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácela řádně a včas. Proto žalobkyně dne 7. 7. 2021 převedla částku 25 938,83 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet] a vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila nastavené splátky, úvěr následně ke dni 9. 11. 2021 zesplatnila. Žalovaná částka je pak představována jistinou ve výši 25 938,83 Kč, poplatky ve výši 1 800 Kč, úroky a úroky z prodlení. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů jí poskytnutých v rámci žádosti o úvěr. Dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR), ze kterých bylo zjištěno, že v době podání žádosti o úvěr měla žalovaná závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 548,10 Kč + 1 240 Kč. Výdaje žalované byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ na částku 4 587,44 Kč měsíčně. 2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 17. 10. 2022, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 7. 10. 2022). 3. Smlouvou o bankovních produktech a službách ze dne 30. 10. 2008 měl soud prokázáno, že touto se žalobkyně zavázala žalované zřídit a vést běžný účet. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 10. 2018, Zvláštním ujednáním ke kontokorentnímu úvěru Flexikredit ze dne 26. 10. 2018 a Dispozicemi ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne 26. 10. 2018 žalobkyně dále doložila, že žalované byl poskytnut spotřebitelský úvěr do výše povoleného debetního zůstatku běžného účtu, tj. do výše 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala dodržovat minimální měsíční kreditní příjem ve výši 50 % povoleného limitu. Dopisem ze dne 11. 11. 2021 žalobkyně žalovanou informovala o zesplatnění dluhu ve výši 27 738,83 Kč k datu 9. 11. 2021. Žalovanou zároveň vyzvala k úhradě dluhu do 25. 11. 2021. 4. Ze žádosti povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 26. 10. 2018 soud zjistil, že v tomto žalovaná uvedla, že je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním domě/bytě, její průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 16 000 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč při jednom zdroji příjmu. Dle výpisu z běžného účtu žalované: - za období od 29. 6. 2018 do 31. 7. 2018 činil počáteční zůstatek na účtu mínus 3 481,02 Kč a konečný zůstatek na účtu mínus 3 711,12 Kč, - za období od 31. 7. 2018 do 31. 8. 2018 činil počáteční zůstatek na účtu mínus 3 711,12 Kč a konečný zůstatek na účtu mínus 9 394,70 Kč, - za období od 31. 8. 2018 do 27. 9. 2018 činil počáteční zůstatek na účtu mínus 9 394,70 Kč a konečný zůstatek na účtu mínus 6 635,16 Kč. 5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 9. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze žádost o úvěr a výpisy z běžného účtu žalované. Těmito listinami bylo pouze doloženo, že ve třech měsících předcházejících poskytnutí úvěru byl zůstatek na účtu žalované v záporných hodnotách, příjem žalované byl pouze deklarován, nikoliv potvrzen zaměstnavatelem. Vůbec pak nebyly doloženy, ba ani tvrzeny, běžné výdaje žalované spojené s bydlením, zdravotním stavem apod. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně splnila povinnost uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. [spisová značka] [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostateč