17 C 332/2021-47 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 20. 9. 2021 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 100 943,44 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo]. Tvrdila, že dne 23. 4. 2020 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu tato společnost poskytla částku 100 000 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit spolu s příslušenstvím (smluvní úrok ve výši 15,99 % p.a. a poplatky dle ceníku) pravidelnými měsíčními splátkami po 2 639 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil (zaplatil pouze 2 607,39 Kč) a právní předchůdce žalobkyně proto úvěr ke dni 21. 12. 2020 zesplatnil. Dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 99 701,44 Kč, nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 8 325,35 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 129,04 Kč a dlužnými poplatky ve výši 1 242 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce dle svého prohlášení přiměřeně ověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu evidovaného bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 30. 12. 2021, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 20. 12. 2021). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 25. 1. 2021 mezi společností [právnická osoba], a [právnická osoba], [anonymizováno], smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 9. 2. 2021 mezi [právnická osoba], a.s., a žalobkyní a seznamy postoupených pohledávek. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisy [anonymizována dvě slova] ze dne 25. 2. 2021 a [anonymizováno] [právnická osoba], ze dne 30. 3. 2021. 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo] ze dne 23. 4. 2020, akceptace návrhu ze dne 23. 4. 2020 a souhrnného výpisu pohybu na účtu soud zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], byla dne 23. 4. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 100 000 Kč, na kterou žalovaný splatil celkem 2 607,39 Kč. Dopisem ze dne 21. 12. 2020 společnost [právnická osoba], žalovaného informovala o zesplatnění dluhu s tím, že k tomuto datu činila dlužná částka celkem 110 397,83 Kč. 5. Dle sdělení [právnická osoba], tato při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů jím poskytnutých, dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR). Žalovaný deklaroval příjem 23 940 Kč, jeho výdaje byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Z interních/externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době podání žádosti další závazky. Dle potvrzení o příjmu ze dne 23. 4. 2020 dosahoval žalovaný v posledních třech měsících průměrného čistého příjmu 26 276 Kč. Dle mimořádného výpisu z účtu [číslo] vedeného společností [právnická osoba], pro žalovaného, za období od 1. 1. 2000 do 8. 2. 2021 činil počáteční zůstatek na účtu 0 Kč, pohledávky po splatnosti mínus 3 250 Kč. 6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze potvrzení o příjmu žalovaného a mimořádný výpis z jeho účtu. Těmito listinami byl však doložen pouze příjem žalovaného, nikoli jeho výdaje. V žádné z listin pak nebyly deklarovány další poměry žalovaného (osobní stav, počet vyživovaných osob, forma bydlení a výdaje s tím spojené apod.). Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj m