18 C 128/2016-326 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 31. 5. 2016 domáhala po žalované zaplacení částky 100 204. EUR s příslušenstvím z titulu smlouvy o obchodním zastoupení, na základě které žalobkyni vznikl nárok na vyplacení provize ve výši 15% z přijaté platby z obchodu uzavřeného v důsledku činnosti žalobkyně. Tvrdila, že účastnice uzavřely smlouvu o obchodním zastoupení v režimu obchodního zákoníku a žalobkyně se zavázala vyvíjet na území státu Indonésie činnost směřující k uzavření smluv, jejichž předmětem bude výroba a prodej výrobků, nebo dodávka služeb ze strany zastoupené tj. žalované třetím osobám. Mělo jít o výrobky: přepočítávače množství plynu (EVC) a komunikační moduly (AMR). Žalobní žádání žalobkyně se skládá z těchto nároků: nárok na provizi za školení a software, kdy z částky 69 831 EUR ji náleží provize ve výši 15%, tj. částka po zaokrouhlení 10 474 EUR. S ohledem na splatnost provize ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy bylo žalované zákazníkem zaplaceno (17. 11. 2011), se tato provize žalované stala splatnou dne 2. 12. 2011. Od 3. 12. 2011 je žalovaná s úhradou provize v prodlení. nárok na dlužnou provizi za dodávku výrobků žalované - přepočítávačů množství plynu (EVC) a komunikátorů (AMR) a jejich příslušenství, za období od 1. 6. 2012 do 31. 10. 2014. Dle svého odborného odhadu žalobkyně předpokládá, že v tomto období bylo dodáno ze strany žalované minimálně 1000 jednotek EVC s příslušenstvím v ceně 438 EUR/ks a 300 jednotek AMR s příslušenstvím v ceně 534 EUR/ks. Při stanovení cen vychází žalobkyně z cen, za které dodávala žalovaná své výrobky v období od 25. 5. 2011 do 31. 5. 2012. Žalovaná tak podle odborného odhadu žalobkyně obdržela za své výrobky v období od 1. 6. 2012 do 31. 10. 2014 celkem částku 598 200 EUR (1000 x 438 EUR = 438.000 EUR za EVC + 300 x 534 EUR = 160 200 EUR za AMR). Provize ve výši 15% náležející žalobkyni z takových obchodů je ve výši 89 730 EUR. nárok na dlužnou provizi za dodávku výrobků žalované za období od 1. 11. 2014 do 31. 12. 2016 celkem částku 219 000 EUR (500 x 438 EUR za EVC). Provize ve výši 15% náležející žalobkyni z takových obchodů je ve výši 32 850 EUR. Žalobkyně odkazovala na již proběhlá předcházející soudní řízení, ve kterých se posuzovala platnost smlouvy o obchodním zastoupení, když tyto soudy shledaly předmětnou smlouvu za platnou a popisovala průběh výběrového řízení. Z takto uzavřené obchodní smlouvy vznikl žalobkyni nárok na dlužnou provizi, přičemž již za období od 25. 5. 2011 do 31. 5. 2012 jí tento nárok byl přiznán rozsudkem podepsaného soudu pod sp. zn. 18 C 26/2015. Na základě těchto rozhodnutí byla provize vyplacena žalobkyni za dodávku mnohem většího počtu zařízení než 914 ks AMR, došlo k vyplacení provize za 1 108 ks, jak vyplývá z předkládaných faktur v řízení 18C 26/2015. Tendr na dodávku výrobků byl vyhlášen na dobu 5 let a žalované tedy musela být známa skutečnost, že pokud v tendru uspěje, má na toto období dodávky zajištěny. Za období od 1. 6. 2012 však žalovaná žádný výkaz o dlužné provizi žalobkyni neposkytla. Bez podkladů od žalované žalobkyně nebyla schopná svůj nárok konkretizovat. Žalovaná dosud přesná data nepředala, byť jí tato povinnost byla uložena rozsudkem podepsaného soudu ze dne 3. 4. 2019 č. j. 16 C 47/2016 – 479 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 5. 12. 2019 č. j. 23 Co 230/2019-531. Žalobkyně podala exekuční návrh na vydání výkazu o dlužné provizi a souvisejících dokladů. V rámci tohoto exekučního řízení však žalovaná nepředložila pravdivý a správný výkaz o dlužné provizi, nicméně za součinnosti celního úřadu bylo poskytnuto vývozní celní prohlášení žalované za období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2016 a z tohoto podkladu žalobkyně vyčísluje svůj nárok na provizi – součástí vývozních celní prohlášení byly faktury vystavené žalovanou [právnická osoba] [anonymizována tři slova] (dále jen„ [anonymizováno]“). Na základě těchto faktur obdržela žalovaná částku 813 525 EUR a provize ve výši 15 % je tak vyčíslena ve výši 122 028,75 EUR. Pokud jde o počátek prodlení žalované, pak žalovaná měla celou kupní cenu již ke dni vystavení faktur a 14. den od vystavení faktury tedy byla v prodlení s úhradou provize. Žalobkyně navrhla změnu žaloby (č. l. 54, 102 spisu), kterou soud připustil (č. l. 138 spisu) a žalobkyně se tedy po takto provedené změně žalobního žádání domáhala: nároku na provizi za školení a software, kdy z částky 69 831 EUR jí náleží provize ve výši 15%, tj. částka po zaokrouhlení 10 474 EUR. S ohledem na splatnost provize ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy bylo žalované zákazníkem zaplaceno (17. 11. 2011), se tato provize stala splatnou dne 2. 12. 2011. Od 3. 12. 2011 je žalovaný s úhradou provize v prodlení. nároku za dlužnou provizi za dodávku výrobků žalované za období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2016 celkem částku 813 525 EUR. Provize ve výši 15% náležející žalobkyni z takových obchodů je ve výši 122 028,75 EUR Celkem tedy žalobkyně požadovala zaplacení částky 132 503,40 EUR s příslušenstvím. Žalobkyně provedla přepočet svého nároku a domáhala se na základě další provedené změny žaloby zaplacení nároku v české měně a to ve výši 3 463 891,18 Kč (viz. č.l. 237spisu), kterou soud připustil (č.l. 309 spisu). Pokud žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k provizi za provedené školení, pak žalobkyně namítala, že žalovaná přijaté plnění za školení zatajila, do výkazu o dlužné provizi ho nezahrnula, a proto ani nemohla začít běžet promlčecí lhůta pro nepoctivé jednání ze strany žalované. Zde namítala žalobkyně rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala, že z předložené dokumentace nevyplývá, jaké konkrétní činnosti měla žalobkyně poskytnout, jaké konkrétní obchodní smlouvy měly být s indonéskou společností uzavřeny a jaký podíl na uzavření těchto obchodních dohod žalobkyně měla. Žalovaná tvrdila, že [právnická osoba] žádné výrobky nedodávala, [právnická osoba] je samostatný obchodní partner žalované, který odebírá zboží od žalované bez jakéhokoli přispění nebo pokynů ze strany žalované, zde žalovaná figuruje pouze jako dodavatel zboží a nemá možnost ovlivnit, kam produkty [právnická osoba] dále prodává. Pokud se žalovaná dotazovala [právnická osoba], komu dodává přepočítávače [anonymizováno] dodané v letech 2012 – 2016, bylo jí sděleno, že z těchto let [právnická osoba] žádné informace nemá. Pokud tedy žalovaná jedná se [právnická osoba], pak je to na základě samostatného jednání žalované, bez jakéhokoli přispění žalobkyně. Z dokumentů, na které odkazuje žalobkyně, tj. čestné prohlášení [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] vyplývá pouze to, že [právnická osoba] obchoduje na území Indonésie se samostatným subjektem [právnická osoba], přičemž tato spolupráce nebyla založena na základě jednání žádného jiného subjektu a dále, že [anonymizováno] je výhradním distributorem výrobků [anonymizováno]. Společnost [anonymizováno] je společnost s historií od roku 1997, dodává výrobky žalovaného, jejím hlavním zákazníkem je [právnická osoba] [příjmení] [jméno] ([anonymizována dvě slova], tedy [anonymizováno] má i jiné dodavatele, než [anonymizována dvě slova]. K nároku na úhradu provize ve výši 10 474 EUR vznesla žalovaná námitku promlčení, když pohledávka se stala splatnou [datum] a kromě toho namítá, že takové služby žalobkyně neposkytla. Dále namítala, že z předložených dokumentů nijak nevyplývá, že by výrobky dodané na základě předkládaných faktur byly dodány do [právnická osoba]. Kromě faktury [číslo] nebylo zboží vůbec dodáno do Indonésie, ale do Singapuru. Z pouhé existence faktur nelze dovodit, že by zboží skončilo na území státu Indonésie, a že se jedná o výrobky dodané [právnická osoba] na základě činnosti ze strany žalobkyně. Žalovaná namítala, že se jednalo o 2 tendry, přičemž jeden se týkal dodávek zboží EVC a druhý dodávek zboží AMR, přičemž šlo o konkrétní dodávku 914 ks AMR a 767 ks EVC, dodávka těchto počtů zařízení byla splněna v květnu 2012, od začátku roku 2014 [právnická osoba] [anonymizováno] přestala se [právnická osoba] spolupracovat a [právnická osoba] dodává své výrobky [právnická osoba] na základě samostatné smlouvy bez využití třetího subjektu. Tuto partnerskou smlouvu společnosti uzavřeli v lednu 2014. 3. V návaznosti na skutečnost, že věc byla rozhodnuta poté, co 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“), zabýval se soud i tím, jaký hmotněprávní předpis aplikovat. S odkazem na ust. § 3028 odst. 2 o.z. jelikož předmětem řízení jsou práva z tvrzeného závazkového vztahu vzniklého v roce 2011, posuzoval soud věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zákoník“) a zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák.“), tedy podle právních předpisů platných do 31. 12. 2013. <i>4. Podle § 652 odst. 1 obch. zákoníku smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitéh