7 C 171/2021-53 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení shora uvedené částky 5 095 Kč, z toho částky 3 500 Kč jako nevráceného poskytnutého úvěru a částky 1 491,44 Kč jako poplatku za poskytnutí úvěru, spolu s úrokem ve výši 103,56 Kč dle čl. II. 2. b Smlouvy, úroku z prodlení ve výši 10,00 % p.a. od 26.10.2019 do zaplacení. Uvedl, že dne 25.9.2019 uzavřel žalovaný s jeho právním předchůdcem, společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 3 500 Kč. Celková částka, kterou měl uhradit, byla splatná 25.10.2019. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, po ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, kterou žalovaný odsouhlasil. Právní předchůdce žalobce dne 25.9.2019 žalovanému úvěr v plné výši na žalovaným označeným bankovní účet poskytl. Žalovaný byl právním předchůdcem žalobce lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI – k těmto skutečnostem však žalobce nenavrhl žádný z důkazů. Poplatek za poskytnutí úvěru obecně pokrývá veškerou administrativní činnost spojenou s poskytováním úvěru původním věřitelem, náklady vznikající původnímu věřiteli související s hromadným nesplácením úvěru ČR, dále náklady na získání finančních prostředků pro poskytování koncových úvěrů úvěrovaným osobám a zamýšlenou drobnou marží. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.12.2020 postoupena žalobci. Přes upomínání nebylo na dluh žalovaným ničeho uhrazeno. 2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Zástupce žalobce souhlasil s rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl usnesením soudu ze dne 23.11.2021 vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jeho osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného žalovanému předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobce a žalovaného. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud měl prokázáno smlouvou o úvěru, že společnost [právnická osoba] uzavřela dne 25.9.2019 s žalovaným smlouvu, v níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3 500 Kč, který bude žalovanému zaslán na jím označený účet. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 491, 44 Kč a úrokem ve výši 103, 56 Kč (36% ročně) s RPSN 9 540, 36% ročně do 25.10.2019. Potvrzením o provedené platbě a výpisem z účtu bylo prokázáno poskytnutí částky 3 500 Kč žalovanému právním předchůdcem žalobce dne 25.9.2019. Aktivní legitimace žalobce byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaný byl opakovaně původním věřitelem o zaplacení dluhu upomínán. Listinou ze dne 8.2.2021 byl žalovaný vyrozuměn o tom, že pohledávka ze smlouvy o úvěru, a to včetně příslušenství této pohledávky byla postoupena žalující společnosti. Dopisem ze dne 8.12.2021 spolu s podacím lístkem bylo prokázáno zaslání předžalobní výzvy žalovanému. <i>5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>7. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>8. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>9. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 10. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze co do částky 3 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 12.2.2021 do zaplacení. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 o.z.), na základě níž žalovaný obdržel úvěr ve výši 3 500 Kč, který se s úrokem a poplatky zavázal zaplatit do 25.10.2019. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde právní předchůdce žalobce vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze Smlouvy řádně neplnil. Žalobce již přímo v žalobě k prokázání svých tvrzení o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, uvedl, že k tomuto nenavrhuje žádné důkazy. Žalobce tak neunesl své důkazní břemeno o tom, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce proběhlo v souladu s ust. § 86 a §87 zák. č. 256/2020 Sb., čehož důsledkem je sankce v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru. Primárním cílem zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana individuálního spotřebitele "před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský status jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů" (viz dohledový benchmark České národní banky č. 1/2014 ze dne 18. března 2014 k výkladu povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Spotřebitel je tak chráněn "i před sebou samotným" a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Sekundárně je pak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. 11. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj.