9 C 300/2021-46 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 21. 10. 2021 zaplacení celkové částky 27 306,64 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 28. 8. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s označením Pronto půjčka [číslo] v níž se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Poskytnuté peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 111,33 % ročně v třiceti měsíčních splátkách po 1 995 Kč vždy do každého 28. dne v měsíci, počínaje dnem 28. 9. 2019. Zároveň bylo ve smluvních podmínkách dohodnuto, že přijatá platba bude započtena nejprve na úhradu nákladů na vymáhání dlužné částky, na úhradu smluvních pokut, na úhradu vyměřeného poplatku za poskytnutí úvěru, úhradu přirostlého úroku a následně na úhradu jistiny úvěru. Žalovaný byl se způsobem rozpisu splátek a zápočtu seznámen ve splátkovém kalendáři. Žalovaný uhradil dne 10. 9. 2019 částku 2 000 Kč, ale počínaje splátkou splatnou ke dni 28. 10. 2019 svoji povinnost nesplnil a dostal se tak dnem 28. 10. 2019 do prodlení s úhradou ujednaných splátek. Následující platby učinil dne 20. 12. 2019 částkou 2 000 Kč, dne 10. 1. 2020 částkou 5 828 Kč, dne 19. 2. 2020 částkou 3 000 Kč a dne 10. 6. 2020 částkou 2 000 Kč. Uvedené splátky byly rozpočteny na úhradu tak, jak bylo uvedeno ve smluvních podmínkách. Sjednané splátky žalovaný řádně nehradil, proto žalobkyně úvěr k datu 14. 9. 2020 zesplatnila a žalovanému tak vznikla povinnost uhradit celou nesplacenou jistinu ve výši 19 162 Kč. Žalovaná částka sestávala z dlužné jistiny 19 162 Kč, smluvního úroku ve výši 111,33 % ročně, který byl vyčíslen za období od 29. 2. 2020 do 14. 9. 2020 z jistiny 19 162 Kč částkou 11 717,72 Kč, byl tak kapitalizován za období od 1. dne po splatnosti poslední uhrazené splátky do dne zesplatnění. Dále byla požadována částka 900 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky za zaslání 2 upomínek po 450 Kč, smluvní pokuta ve výši 7 645,64 Kč, tedy ve výši 0,1 % denně z částky, s níž byl žalovaný v prodlení z částky 19 162 Kč od 15. 9. 2020 do sepisu žaloby tj. dne 18. 10. 2021 a smluvní pokuta ve výši 499 Kč při prodlení s úhradou pravidelné měsíční splátky. Celkem tak smluvní pokuta byla požadována ve výši 8 144,64 Kč. 2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že má za to, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr řádně ověřila, žalovaný prokázal pravidelný příjem přesahující jeho nutné výdaje, byl předložen výplatní pásek a výpis z účtu. Poukázala i na prohlášení žalovaného ve smlouvě, kde uvedl, že zvážil svou finanční situaci a své možnosti, zejména při splácení úvěru. Schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila v rozsahu, který po ní lze spravedlivě požadovat, když tato otázka by měla být především posouzena ze strany svéprávného žadatele o úvěr. Podotkl, že praxe, při které jsou na věřitele kladeny neoprávněné nároky, nemají oporu v právním řádu, vede ke vzniku skupiny dlužníků zcela zbavených odpovědnosti a skupiny profesionálních dlužníků, kteří tohoto stavu zneužívají. Sjednané a žalobou uplatňované položky nepřekračují žádnou hranici stanovenou platným zákonem o spotřebitelském úvěru a uplatnění sankcí je jedinou možností, jak motivovat dlužníky k řádnému a včasnému plnění smluvních povinností. Pro případ, že by soud shledal oprávněné důvody, navrhuje, aby upravil uplatněné nároky žalobkyně v souladu se spravedlivým uspořádáním, které by vedlo ke spravedlivému rozhodnutí. V případě, že soud dospěje k závěru, že se jedná o nezákonný rozsah sjednaných sankcí a vynaložených nákladů věřitelem, aby smlouva nebyla posouzena neplatná jako celek, ale aby byla upravena jejich výše tak, aby odpovídala spravedlivému uspořádání. Otázku výše úroků a sankcí, tak ponechala na úvaze soudu. 3. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně vyjádřila svůj souhlas již v samotném žalobním návrhu. Žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě i k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručeny dne 14. 12. 2021 do vlastních rukou. Žalovaný se k žalobě ve stanovené lhůtě ani do současné doby nevyjádřil, soud tak po daném poučení předpokládá, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání konkludentně souhlasil (viz § 101 odst. 4 o.s.ř.). 4. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 8. 2019, smlouvou o spotřebitelském úvěru s označením Pronto půjčka [číslo] uzavřenou dne 28. 8. 2019 vzal soud za prokázané, že se smluvně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 111,33 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Celková výše spotřebitelského úvěru tak činila 59 850 Kč, kterou měl žalovaný splatit ve výše uvedených splátkách. Dle výpisu z úvěrového účtu žalovaný zaplatil na dluh celkem částku 14 828 Kč. Upomínkami ze dne 4. 3. 2020, 19. 3. 2020, 31. 3. 2020 a 30. 4. 2020 bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného postupně upomínala o zaplacení dlužných splátek. 5. Dopisem ze dne 15. 9. 2020 žalobkyně žalovanému sdělila, že z důvodu neplnění smluvních povinnosti přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 14. 9. 2020. K tomuto datu činila dlužná částka 32 203,14 Kč, žalovaný byl zároveň vyzván k jejímu zaplacení ve lhůtě do 29. 9. 2020 s poučením, že vyčíslená dlužná částka se každým dnem prodlení zvyšuje o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a o zákonný úrok. 6. Výpisem z úvěrové zprávy NRKI - BRKI bylo zjištěno, že žalovaný měl celkem 6 úvěrů, z čehož 3 byly ukončeny a u dalších došlo k zesplatnění. Z výplatního lístku žalovaného bylo zjištěno, že v červnu 2019 činila jeho čistá mzda 35 945 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc červenec 2019 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu v tomto měsíci byl mínus 26,99 Kč a konečný zůstatek na účtu (při zohlednění příjmů ze zaměstnání a dalších běžných výdajů) plus 57,11 Kč. 7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 10. Nejprve se soud musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, když jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i z [příjmení] Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost jako taková. Výše uvedená rozhodnutí se sice v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení