17 C 239/2023-35 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 12. 6. 2023 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 15 273,12 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 18. 12. 2020 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu tato společnost poskytla částku 15 000 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit spolu s příslušenstvím (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) ve výši 12 888 Kč; celkem se tak zavázal splatit částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 18. 2. 2022. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil (zaplatil pouze 7 000 Kč). Dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 11 474,92 Kč, nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 841,62 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 505,12 Kč, nesplacenými náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 044,05 Kč, nesplaceným inkasním poplatkem ve výši 2 022,29 Kč, postoupeným smluvním úrokem za poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 560,90 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 222,71 Kč, účelně vynaloženými náklady mimosoudního vymáhání ve výši 482 Kč a smluvní pokutou ve výši 3 798,20 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla ověřena na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které byly uvedeny příjmy, výdaje a zaměstnání. Žalovanému podle těchto údajů měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 2 759 Kč a byl tedy schopen splácet poskytnutý úvěr (k dispozici mu nadále zůstala částka 767 Kč). K doložení příjmů žalovaného žalobkyně předložila pracovní smlouvu ze dne 12. 10. 2020 a výplatní pásky za měsíce 10 a 11/ 2020. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 8. 9. 2023, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 29. 8. 2023). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 4. 4. 2022, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 30. 1. 2023 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 2. 2023 adresovaným žalovanému právním předchůdcem žalobkyně. 4. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že tato byla dne 18. 12. 2020 uzavřena mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která se jako věřitel zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal splatit poskytnutý úvěr a náklady spotřebitelského úvěru ve výši 12 888 Kč (tj. úroky ve výši 1 444 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč) ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. 5. V rámci žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s průměrným čistým měsíčním příjmem 7 813 Kč. Jako výdaje konstatoval 1 000 Kč na bydlení + energie (při bydlení u rodičů), 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a 200 Kč srážky ze mzdy. Příjem byl doložen pracovní smlouvou ze dne 12. 10. 2020 a výplatními páskami za období od října do listopadu 2020, podle kterých činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného 7 819 Kč. 6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze žádost o úvěr s údaji uvedenými žalovaným, pracovní smlouvu a výplatní pásky, ze kterých bylo zjištěno, že průměrný čistý měsíční příjem za předchozí dva měsíce před uzavřením smlouvy činil u žalovaného pouze 7 819 Kč. Po odečtení v žádosti o úvěr konstatovaných výdajů žalovaného (5 060 Kč), které dle názoru soudu nemohou odpovídat reálným výdajům k pokrytí základních měsíčních potřeb, by tak žalovanému zůstaly finanční prostředky ve výši 2 759 Kč a po odečtení sjednané splátky 1 992 Kč pouze rezerva ve výši 767 Kč, kterou soud považuje za zcela nedostatečnou vzhledem k minimalizovaným uvedeným výdajům. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (žalobkyně nepředložila žádné listiny osvědčující skutečné výdaje žalovaného). Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádři