17 C 341/2023-39 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 11. 8. 2023 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 16 913,62 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru. Tvrdila, že dne 10. 9. 2019 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, [právnická osoba] [anonymizována tři slova] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě níž mu tato společnost poskytla úvěr s možností čerpání finančních prostředků do výše 20 000 Kč a do maximálního úvěrového rámce ve výši 500 000 Kč; roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 % p.a. Žalovaný se zavázal splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami v doporučené výši 1 000 Kč, minimálně však ve výši 5 % z čerpané výše úvěru, tj. minimálně ve výši 500 Kč. Na úvěr vyčerpal celkem 21 100 Kč, avšak splatil pouze 12 481 Kč. Z důvodu neplnění sjednaných závazků prohlásil právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 28. 2. 2023 za splatný. Dlužná částka pak sestávala z nesplacené jistiny ve výši 13 652,86 Kč, nesplaceného smluvního úroku ve výši 1 521,16 Kč, nesplaceného úroku ve výši 763,51 Kč, nesplacených poplatků ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 395,76 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla ověřena v interních i externích databázích třetích subjektů a dále pak v registru SOLUS, bankovních i nebankovních registrech. Sám žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 24 038 Kč. Výdaje pak specifikoval částkou 9 880 Kč. Svůj příjem ani výdaje však žalovaný nedoložil. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému do datové schránky doručeny dnem 22. 12. 2023). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 16. 3. 2023 a seznamem postoupených pohledávek. O postoupení pohledávky byl žalovaný informován právním předchůdcem žalobkyně ze dne 29. 3. 2023. 4. Z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] ze dne 10. 9. 2019, z Žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 9. 2019 a z Oznámení o schválení úvěru ze dne 26. 11. 2019 soud zjistil, že smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena mezi žalovaným a [právnická osoba] [anonymizována tři slova], která se jako věřitel zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr do výše 20 000 Kč, s maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami v doporučené výši 1 000 Kč, minimálně však ve výši 5 % z čerpané výše úvěru, tj. minimálně ve výši 500 Kč. Žalovaný zároveň uvedl, že je svobodný, žije v nájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost. Jako čistý měsíční příjem ze zaměstnání uvedl částku 24 038 Kč, jako výdaje domácnosti částku 4 400 Kč a další finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.) ve výši 5 480 Kč. Dopisem ze dne 25. 1. 2023 právní předchůdce žalobkyně od smlouvy o úvěru, z důvodu prodlení se splácením úvěru, odstoupil s tím, že úvěr se stal ke dni 28. 2. 2023 splatným v celém rozsahu. K tomuto datu činila dlužná částka 15 959 Kč. Čerpání úvěru a rozsah jeho splácení žalobkyně doložila výpisem z úvěrového účtu. 5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 9. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze žádost o úvěr s údaji uvedenými žalovaným. Nepředložila však žádné listiny faktické příjmy a výdaje žalovaného dokládající (např. potvrzení zaměstnavatele, výpis z běžného účtu žalovaného, nájemní smlouvu apod.). Příjmy a výdaje žalovaného tak zůstaly zcela nedoložené. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (žalobkyně nepředložila žádné listiny osvědčující skutečné výdaje žalovaného). Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obd