9 C 383/2023 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou podanou proti žalované domáhal zaplacení částky 12 980 Kč s příslušenstvím, představované jistinou ve výši 8 000 Kč a poplatkem 4 980 Kč. Dále požadoval kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 120,17 Kč a dosud nevypočtený úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 24. 3. 2023 z částky 8 000 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 219,36 Kč od 19. 1. 2022 do 23. 3. 2023 a od 24. 3. 2023 ve výši 23,28 % ročně z částky 8 000 Kč do zaplacení. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, uzavřela dne 24. 11. 2020 s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na částku 8 000 Kč. Kromě této jistiny se žalovaná zavázala zaplatit žalobci úrok za poskytnuté peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 600 Kč, odměnu za administrativní činnost 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. Žalovaná se zavázala dlužnou částku splatit v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, počínaje dnem 1. 12. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 1. 2022. Uvedl, že před uzavřením smlouvy jeho právní předchůdce posoudil schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a ověřených příslušnými dokumenty a nebyly zjištěny pochybnosti o tom, že by úvěr nemohla splatit, což vyplývá ze zákaznické karty žalované. Splnila tak svou zákonnou povinnost ve smyslu ust. § 84 až § 89 zák. č. 257/2016 Sb. Úvěr byl proto poskytnut. Žalovaná však porušila své závazky a poslední platbu učinila dne 11. 2. 2021. Celkově uhradila částku 1 420 Kč, z čehož byla částka 1 100,02 Kč započtena na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a částka 319,98 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Právní předchůdce žalobce postoupil dne 23. 3. 2023 pohledávku žalobci. K uvedenému datu činila dlužná částka 18 580 Kč, jejíž součástí bylo i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobce žalobou neuplatňuje. Po žalované požaduje uhradit částku 12 980 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč a dlužných úhrad za služby 4 980 Kč. Dále požaduje kapitalizované úroky jak smluvní, tak zákonné a dosud nevypočtené ode dne následujícího po postoupení pohledávky, tj. od 24. 3. 2023 do zaplacení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebyla žalovanou žádná částka uhrazena.2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalované zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření, a to jak na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel, tak i nově zjištěnou, a doručeno bylo postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaná na výzvu soudu k vyjádření nereagovala. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, když žalovaná byla poučena o tom, že nevyjádří-li se k navrhovanému postupu, bude soud mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. Soud tak rozhodl na základě listinných důkazů ve spise založených.3. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 24. 11. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná se společností , právnická osoba, uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti – označené Fajn půjčka, na základě které si půjčila částku 8 000 Kč a zavázala se tuto splatit spolu s úrokem ve výši 1 600 Kč, administrativním poplatkem v téže výši a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Celkem tak částku 14 400 Kč formou 60 týdenních splátek ve výši 240 Kč.4. Z předložené zákaznické karty žalované ze dne 24. 11. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedla, že je vedena na úřadu práce, pobírá podporu ve výši 10 000 Kč a 5 489 Kč a vedlejším příjmem je částka 1 600 Kč, bydlí v nájmu, který hradí manžel. Na osobní výdaje vynaloží částku 8 000 Kč. Pokud jde o dokumenty, které by měly být k ověření finanční situace žalované doloženy, nejsou v dané kartě žádným způsobem uvedeny ani v nadepsané kolonce zaškrtnuty.5. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že toto bylo učiněno právním předchůdcem žalobce dne 19. 4. 2023, kdy byla uvedena výše postoupené pohledávky 18 580 Kč s tím, aby byla uhrazena ve lhůtě 10 dnů po obdržení tohoto dopisu a to na účet společnosti , právnická osoba, .6. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 10. 7. 2023 právním zástupcem žalobce s výzvou k úhradě do 25. 7. 2023. Ve výzvě jsou uvedeny i důvody vzniku pohledávky a upozornění na možný další postup.7. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.9. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).10. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně.12. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nároky z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobce a žalovanou došlo k platnému uzavření této smlouvy. Jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo proto nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i z Nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost jako taková.16. Je sice skutečností, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 2