15 C 318/2025-33 — Okresní soud v Pardubicích

1 Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 15 269,26 Kč jakožto dlužné jistiny a zákonného úroku z prodlení z této částky od 1. 10. 2025 do zaplacení. Tvrdil, že dne 29. 4. 2025 uzavřel žalovaný jako úvěrovaný se společností , Anonymizováno, ) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které čerpal úvěr v konečné výši 15 269,26 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 30. 9. 2025, žalovaný do uvedeného data ničeho neuhradil. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, žalobce uvedl, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného postupem popsaným v obchodních podmínkách. Úvěruschopnost byla vyhodnocena výpočtem rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji, přičemž klientům je ponechávána rezerva ve výši 10 % tohoto rozdílu, která se musí rovnat alespoň částce životního minima, jež činí 4 860 Kč. Úvěr je poskytován tak, aby částka splatná v době splatnosti nepřevyšovala 90 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Dále byl žalovaný lustrován v dostupných registrech ISIR, CEE, CRKI a EUCB, přičemž nebyly zjištěny skutečnosti svědčící o jeho neschopnosti úvěr splatit. Na základě uvedeného nebyly dány důvodné pochybnosti o platební schopnosti žalovaného a původní věřitel jeho žádosti vyhověl. Pohledávku za žalovaným žalobce nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek.2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.4 Žalobce sice tvrdil, že úvěrující prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet způsobem uvedeným v bodě 1), nicméně žádná z listin předložených žalobcem toto neprokazuje. Proto soud nařídil jednání, při kterém hodlal žalobce v tomto směru poučit dle § 118a o. s. ř. Žalobce se neúčastí na jednání, byť omluvenou, možnosti být poučen zbavil (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).5 Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. 4. 2025 mezi výše uvedeným úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným bylo zjištěno, že věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 269,26 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 30. 9. 2025.6 Dále bylo z výpisu „payments and withdrawals“ zjištěno, že žalovaný úvěr čerpal ve výši 10 000 Kč (withdrawal 29. 4. 2025) a splatil 16. 5. 2025 částku 209,94 Kč (payment), avšak ve sjednané lhůtě jej řádně nevrátil.7 Ze žádosti o úvěr (creditworthiness) bylo zjištěno, že žalovaný deklaroval měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 60 000 Kč (salary), přičemž uvedl, že pracuje na plný pracovní úvazek (full time) na pozici šéfstavitel. Současně žalovaný deklaroval měsíční výdaje ve výši 12 000 Kč (expenses). Ze žádosti rovněž vyplynulo, že je svobodný (single).8 Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.10 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.11 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14 Soud se při posuzování platnosti úvěrové smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy o úvěru též tím, zda poskytovatel s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného jako spotřebitele tento úvěr splácet, a zda výsledky takového posouzení v době uzavření smlouvy vylučovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr řádně splácet.15 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Poskytovatel úvěru sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na neúplná. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.16 Samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, a nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.17 V projednávané věci soud dospěl k závěru, že poskytovatel povinnosti řádného prověření úvěruschopnosti nedostál, neboť nezískal, a tedy ani neověřil všechny informace potřebné pro zhodnocení situace žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Žalovaný ostatně na úvěr zaplatil naprosto marginální částku.18 Nejde jen o formální pochybení při procesu prověřování úvěruschopnosti, nýbrž o situaci, kdy by při řádném a odborně pečlivém posouzení musely důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet vyjít najevo. Ostatně sám žalobce v návrhu uvádí, že propočet provádí z doložených příjmů, přičemž ze žádné z listin ve spise neplyne, že by žalovaný příjem dokládal; ostatně není ani uveden jeho zaměstnavatel či zda jde o živnost apod. Ostatně právě toto bylo důvodem nařízení jednání, při němž hodlal soud žalobce poučit dle § 118a o.s.ř.19 Soud proto uzavírá, že poskytovatel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr poskytl za situace, kdy zde musely být důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného tento úvěr splácet. Smlouva o úvěru je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z.; k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.20 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru je však třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru