5 C 259/2025-98 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26.8.2025 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 25 924,34 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení). Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně spol. Multitude Bank p.l.c. (dříve Ferratum Bank p.l.c.) a.s. uzavřela s žalovaným dne 28.4.2023 po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného Smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 54 009 Kč, přičemž celkově na úvěr za dobu jeho trvání zaplatil 63 768,44 Kč. Žalovaný pak měl povinnost čerpaný úvěr splatit nejpozději o 28.6.2025. Pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobkyně smlouvou ze dne 27.1.2020 postoupena na žalobkyni, přičemž ke dni postoupení sestávala z dlužné jistiny 25 924,34 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu žalobkyně neuhradil, požaduje žalobkyně po žalovaném uhrazení jistiny a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 29.6.2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Žalobkyně k výzvě soudu svá tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprokázala.4. Soud rozhodl věc bez nařízení jednání, v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť byly splněny veškeré zákonem předpokládané podmínky pro tento postup.5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně Multitude Bank p.l.c. uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru s tím, že úvěrový rámec byl sjednán do výše 10 000 Kč při úrokové sazbě 146,949 % ročně, a to na dobu neurčitou. Strany ujednaly povinnost žalovaného splácet minimální splátku ve výši 13 % z nesplaceného úvěru, popř. min. 1 000 Kč měsíčně. Z dodatku k úvěrové smlouvě ze dne , datum, bylo zjištěno, že bylo sjednáno navýšení úvěrového limitu na částku 13 000 Kč.6. Z faktury č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení minimální částky 11 718,87 Kč do 28.6.2025 s tím, že celková dlužná částka činila 26 029,02 Kč (sestávající ze zůstatku 16 962,58 Kč, úroků 5 575,44 Kč, výběru 2 741 Kč a nákladů 3x 250 Kč).7. Z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně za období od 28.4.2023 do 19.3.2025 poskytl žalovanému celkem částku 54 009 Kč.8. Z transakční historie vedené právním předchůdcem žalobkyně bylo zjištěno, že ke dni 26.6.2025 činila dlužná jistina částku 12 999,80 Kč, dlužné poplatky 750 Kč a úrok 12 174,54 Kč.9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12.7.2025 bylo zjištěno, že původní věřitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy na žalobce.10. Z předžalobní upomínky ze dne 12.7.2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dlužné částky ve výši 31 828,34 Kč nejpozději do 3 dnů11. Po právní stránce posoudil soud věc následovně.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.16. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.17. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.18. Podle §580 odst.1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle §576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.20. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.21. Soud s ohledem na výše uvedená zjištění učinil závěr, že žalobkyně sice formálně úvěruschopnost žalovaného neprověřila, resp. nepředložila soudu žádné důkazy prokazující opak, nicméně s ohledem na materiální pojetí povinnosti posoudit spotřebitelovu úvěruschopnost (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) není úvěrová smlouva pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného neplatná (když z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný úvěr dlouhodobě řádně splácel a za celou dobu trvání smluvního vztahu zaplatil 63 768,44 Kč).22. Soud nicméně neposoudil úvěrovou smlouvou platnou jako celek, ale shledal její částečnou neplatnost z dále rozvinutých důvodů. Soud totiž v části sjednaného úroku ve výši 146,949% p.a. posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 o.z., když výše smluvního úroku více než 18 x převyšuje obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou bankami v daném období (k tomu srovnej rozhodnutí NS 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k tomu, že se jedná o absolutně neplatné ujednání pro rozpor s dobrými mravy, které je však o oddělitelnou částí právního jednání ve smyslu ust. §576 OZ (k tomu srovnej rozhodnutí NS 23 Cdo 568/2021, nález I. ÚS 625/03, IV. ÚS 1783/11), neposoudil soud z uvedeného důvodu jako neplatnou celou úvěrovou smlouvu, ale pouze danou část týkající se sjednání smluvního úroku v nemravné výši (k uvedenému soud doplňuje, že neplatné ujednání o úroku nelze změnit/moderovat ve smyslu ustanovení § 577 o.z., neboť by tak nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran a k naplnění preventivní funkce ustanovení o neplatnosti nemravných ujednání - tato interpretace odpovídá rovněž judikatuře soudního dvora Evropské unie (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 14.6.2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calder