6 C 50/2018-223 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně, která do 24. 8. 2013 vystupovala pod [právnická osoba] CZ, a.s., se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 13. 12. 2017 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 25 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 8. 1. 2015 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež spatřuje v tom, že plnila z právního důvodu, který odpadl. Tvrdila, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací], byla žalobkyni uložena povinnost uhradit [jméno] [jméno] částku ve výši 64 000 000 Kč s příslušenstvím. Před nabytím právní moci uvedeného rozhodnutí se na žalobkyni obrátil žalovaný, který předložil plnou moc ze dne 14. 5. 2006 (dále jen„ plná moc“), dle které ho [jméno] [jméno] zmocnil, aby jej zastupoval ve věci uzavření mimosoudní dohody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003, zejména aby sjednal novou částku, kterou bude dluh uhrazen bez dalších nároků, podepsal mimosoudní dohodu, převzal finanční částku na úhradu dluhu a aby ho zastoupil ve věci zpětvzetí žaloby. Společně s plnou mocí předložil žalovaný žalobkyni také Smlouvu o vyrovnání závazku uzavřenou podle § 51 obč. zákoníku mezi žalovaným a [jméno] [jméno], ve které smluvní strany potvrzují existenci plné moci, dohodu o podmínkách narovnání, jak má být s částkou naloženo a dále pojednává o vyrovnání dluhu [jméno] [jméno] ve výši 75 000 000 Kč vůči žalovanému. Na základě uvedené plné moci, uzavřela žalobkyně s [jméno] [jméno] zastoupeným žalovaným dne 5. 6. 2006 (tj. před nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací]) Dohodu o narovnání (dále jen„ Dohoda“), jejímž obsahem bylo ujednání, že žalobkyně namísto 75 000 000 Kč s příslušenstvím zaplatí 25 000 000 Kč na bankovní účet [bankovní účet], čímž zanikne závazek žalobkyně u [jméno] [jméno]. [příjmení] ve výši 12 500 000 Kč byla na základě Dohody o narovnání uvolněna dne 29. 6. 2006, zbývající částka byla vyplacena ve lhůtě do 3 dnů po nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], tj. do tří dnů od 13. 7. 2006. K uvedenému bankovnímu účtu měl podpisové oprávnění jak žalovaný (tj. obecný zmocněnec [jméno] [jméno]), tak předseda představenstva žalobkyně [jméno] [příjmení]. Žalovaný v souladu s Dohodou o narovnání následně podal návrh na zastavení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], na jehož základě Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací], zrušil svůj rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací], a řízení zastavil. Proti uvedenému usnesení podal [jméno] [jméno] odvolání s tím, že popřel pravost podpisu na plné moci pro žalovaného ze dne 14. 5. 2006 a tvrdil, že tuto plnou moc nikdy žalovanému neudělil, a tedy žalovaný nebyl oprávněn za něj uzavřít Dohodu o narovnání, podat návrh na zastavení řízení a následně příslušné usnesení o zastavení řízení převzít. Z tohoto důvodu byl vypracován dne 25. 4. 2008 znalecký posudek Kriminalistickým ústavem v Praze a dne 18. 9. 2009 revizní znalecký posudek Vysokou školou Karlovy Vary, přičemž z obou znaleckých posudků vyplynulo, že podpis na plné moci je pravděpodobně podpisem [jméno] [jméno] a podpis na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku je s velkou pravděpodobností rovněž podpisem [jméno] [jméno]. Proto Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2010, č.j. [číslo jednací], rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací], o zastavení řízení potvrdil. Vzhledem k závěrům znaleckých posudků neměla žalobkyně důvod se domnívat, že by měl Vrchní soud v Praze rozhodnout jakkoliv jinak. [jméno] [jméno] proti uvedenému usnesení podal ústavní stížnost. Ústavní soud svým nálezem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. [ústavní nález], usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil z důvodu porušení práv [jméno] [jméno] na spravedlivý proces, když soud nenařídil ústní jednání a neprovedl důkazy jím navržené. Ústavní soud se nikterak nevyjádřil ke sporu po věcné stránce. Po opětovném posouzení případu Vrchním soudem v Praze bylo usnesením ze dne 26. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací], potvrzeno. Vrchní soud opět shledal, že podpisy na plné moci a na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku náleží [jméno] [jméno], zároveň neshledal důvod, proč by žalovaný nemohl za [jméno] [jméno] jednat ve smyslu § 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když odvolacím soudem zjištěné okolnosti vylučovaly protikladnost zájmů zmíněných osob. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], podal [jméno] [jméno] dovolání, přičemž svou obranu postavil i na tvrzení, že jeho zájmy byly v rozporu se zájmy žalovaného. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací], bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i když jsou podpisy [jméno] [jméno] na plné moci a na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku pravé, plná moc je absolutně neplatná, jelikož zájmy žalovaného byly v rozporu se zájmy [jméno] [jméno]. Uvedené usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 8. 1. 2016. Žalobkyně se závěrem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací], nesouhlasí, avšak nemůže vyloučit, že v průběhu dalšího řízení u Vrchního soudu v Praze vedeného pod sp. zn. [spisová značka], bude Dohoda prohlášena za absolutně neplatnou, což by ve svém důsledku znamenalo, že by se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o 25 000 000 Kč. 2. Žalovaný namítl nedostatek pasivní legitimace, což odůvodnil tím, že veškeré právní úkony činil jako zmocněnec [jméno] [jméno], a tedy veškerá plnění přijal na jeho účet a nikoliv na svůj. Popřel, že by existoval jakýkoliv rozpor mezi jeho zájmy a zájmy [jméno] [příjmení] Smlouva o narovnání závazku uzavřená podle § 51 občanského zákoníku ze dne 14. 5. 2006 jednoznačně prokazuje, že žádný rozpor mezi zájmy žalovaného a [jméno] [jméno] nebyl, a tudíž právní názor Nejvyššího soudu je nesprávný. Odkázal zejména na tam uvedený závazek, který měl být vyrovnán tím, že si žalovaný ponechá částku, kterou vyjedná v rámci dohody o vyrovnání s žalobkyní. Domnívá se rovněž, že rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho právní názor jej nemůže zavazovat v tomto soudním řízení, neboť nebyl účastněn řízení, v rámci kterého k vyslovení tohoto názoru došlo. Dále žalovaný namítl, že ve věci došlo k promlčení nároku, a to jednak z hlediska objektivní promlčecí lhůty, ale rovněž i z hlediska subjektivní promlčecí lhůty, neboť má za to, že tato začala plynout v okamžiku, kdy žalobkyni bylo doručeno odvolání [jméno] [jméno] proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací]. 3. Žalobkyně ve své replice a ve svém vyjádření k předběžnému názoru soudu zopakovala, že nesouhlasí s vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky a tuto žalobu tak podala pouze z opatrnosti v souladu se zásadou péče řádného hospodáře. Co se týče námitky nedostatku pasivní legitimace, uvedla, že pokud by soud shledal, že plná moc i Dohoda o narovnání ze dne 5. 6. 2006 jsou neplatné, vznikalo by bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a nikoliv na straně [jméno] [jméno], přičemž odkázala na právní názor vyjádřený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 5. 2018, č.j. [číslo jednací]. Námitku promlčení považovala žalobkyně rovněž za nedůvodnou. Žalobkyně při uzavírání Dohody byla v dobré víře, že jedná s osobou oprávněnou jednat za [jméno] [jméno], když se žalovaný prokázal plnou mocí. [jméno] [jméno] sice pravost podpisů sporoval, o čemž se žalobkyně dozvěděla dne 5. 1. 2007, tj. doručením jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. 13 Cm 86/2003-137, žalobkyně měla však posléze k dispozici znalecký posudek Kriminalistického ústavu v [obec] ze dne 25. 4. 2008 a znalecký posudek Vysoké školy Karlovy Vary ze dne 18. 9. 2009, ze kterých vyplynulo, že podpis na plné moci a podpis na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku jsou pravděpodobně podpisem [jméno] [jméno]. Neměla tedy důvod pochybovat o tom, že jednala s osobou oprávněnou, s čímž se ve svých rozhodnutích ztotožnil i Vrchní soud v Praze, a to nejdříve ve svém rozhodnutí ze dne 22. 3. 2010 a posléze ve svém rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013. Žalobkyně nemohla z žádných indicií dospět k závěru, že by se v budoucnu celá transakce měla prohlásit za neplatnou z důvodu v rozporu v zájmech mezi žalovaným a [jméno] [jméno], když teprve až v rámci dovolání postavil [jméno] [jméno] svou obranu výlučně na tvrzení, že jeho zájmy byly v rozporu se zájmy žalovaného. Ve schopnostech žalobkyně nebylo možno rozpoznat tvrzený