7 C 259/2023-24 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 4. 4. 2023 domáhala zaplacení částky 19 708,59 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou z titulu smlouvy o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit peněžní prostředky včetně úroku z úvěru ve výši 111,33 % ročně v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala, avšak řádně nesplácela, v důsledku čehož byl úvěr ke dni 15. 7. 2021 zesplatněn. V důsledku prodlení žalované se splácením vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu v dohodnuté výši 0,1 % denně a právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 350 Kč. Pohledávka za žalovanou dle žalobkyně činí 19 708,59 Kč na jistině, 12 131,58 Kč na úroku za dobu od 9. 12. 2020 do 15. 7. 2021, dále částku 1 350 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (3x 450 Kč za odeslání 3 upomínek) a 10 000 Kč na smluvní pokutě vyčíslené za období od 16. 7. 2021 do 27. 1. 2023. K těmto položkám pak přistupuje i zákonný úrok z prodlení požadovaný žalobkyní od data následujícího po zesplatnění až do zaplacení. K posuzování úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru žalobkyně uvedla, že řádně a dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, když údaje zjišťovala z dokladů předložených žalovanou, a dále z veřejně dostupných údajů jako je centrální evidence dlužníků či insolvenční rejstřík. Zejména pak žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela i z prohlášení žalovaného ve smlouvě. Žalobkyně dále prověřila úvěruschopnost žalované prostřednictví systému NRKI – BRKI. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z předložených listin, byl zjištěn následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 8. 10. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč oproti závazku žalované poskytnutou částku včetně úroku z úvěru ve výši 111,33 % ročně v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč, tedy v celkové výši 59 850 Kč vrátit (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]). Žalobkyně poskytla žalované sjednanou částku ve výši 20 000 Kč v říjnu 2020 převodem na bankovní účet žalované (zjištěno z potvrzení [právnická osoba] ze dne 16. 10. 2020). Žalovaná však dlužnou částku ke dni splatnosti nevrátila, když uhradila dne 4. 11. 2020 toliko částku ve výši 1 995 Kč a dne 21. 12. 2020 toliko částku ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně proto úvěr ke dni 15. 7. 2021 zesplatnila, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 26. 7. 2021 (zjištěno z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 26. 7. 2021). Žalovaná byla dále žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 13. 8. 2021, avšak neuhradila ničeho (zjištěno z předžalobní upomínky ze dne 13. 8. 2021 včetně podacího archu z téhož dne). 4. Zaplacení dlužné částky (vyjma částky 3 995 Kč uvedené shora), ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. <i>5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>7. Podle ustanovení § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>8. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>10. Podle § 86 zákona o spotř. úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>12. Podle § 588 o. z., přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 13. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní byla uzavřena smlouva o úvěru, která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotř. úvěru. Dle svých tvrzení žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované lustrací ve veřejně dostupných databází, z nichž nedošla k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované. Vycházela také z prohlášení žalované ve smlouvě, kde tato potvrdila, že proti ní nebylo zahájeno insolvenční ani exekuční řízení a ani taková možnost nehrozí. A potvrdila také, že smlouva odpovídá jejím potřebám a finanční situaci. Dle soudu však žalobkyně vůbec nezjišťovala konkrétní výdaje žalované, které jsou pro ověření schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření ve veřejně dostupných databází. Nezabývala se dostatečně konkrétní a individuální situací žalované, k čemuž jí měly vést i z doložených listin zjištěné skutečnosti. Z úvěrové zprávy NRKI – BRKI ze dne 7.10.2020 vyžádané k žalované se totiž podává, že své výdaje je nucena často krýt z uzavíraných osobních úvěrů, přičemž z větší části jsou její žádosti o poskytnutí úvěru poskytovateli odmítány. V okamžiku před uzavřením smlouvy eviduje zpráva u žalované splátkové operace s celkovou výší měsíčních splátek 28 596 Kč a celkovou zbývající částkou 282 637 Kč. Oproti tomu příjem z pracovního poměru, který žalovaná doložila, činil pro měsíc srpen 2020 částku 25 580 Kč hrubého, tj. 19 690 Kč čistého. Posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotř. úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 14. Otázka, zda v případě absence řádného posouzení úvěruschopnosti nastává absolutní nebo relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru již byla řešena Soudním dvorem Evropském unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo] Soudní dvůr shledal, že:„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. S odkazem na citované rozhodnutí Soudního dvora, § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru a § 588 o. z. tak soud z úřední povinnosti shledal, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a žalovaná je povinna žalobkyni vrátit pouze zbývaj