34 C 59/2022-67 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné, resp. přiměřené lhůtě v přestupkovém a navazujícím soudním řízení. Žalobce v souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen jako“ [anonymizováno]) svůj nárok uplatnil nejprve dne [datum] u Ministerstva dopravy České republiky. Jeho žádosti nebylo vyhověno. Ke svému nároku blíže uvedl, že k zahájení řízení o přestupku dle zákona o silničním provozu došlo doručením příkazu správního orgánu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] 2018 [spisová značka]. Následně byl žalobce uznán vinným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] 2018 [spisová značka]. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal řádně a včas odvolání, o němž bylo odvolacím správním orgánem rozhodnuto dne [datum], který část výrokového textu změnil a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí správního orgánu druhého stupně bylo žalobci doručeno dne [datum]. Následně žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Krajský soud vydáním rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci bylo následně dne [datum] doručeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo] [spisová značka], kterým odvolací správní orgán zrušil prvostupňové rozhodnutí a řízení vedené pod spisovou značkou [anonymizováno] [číslo] 2018 [spisová značka] zastavil. Řízení o přestupku a navazující soudní řízení správní tak od doručení sdělení obvinění do zastavení řízení trvalo více než 37 měsíců. Tuto dobu žalobce nepovažuje za přiměřenou. Existenci vzniku nemajetkové újmy žalobce odůvodnil zejména samotnou povahou přestupkového řízení jakožto řízení [anonymizováno] povahy. Uvedl, že přestupkové řízení spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 [anonymizováno] úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod, zahrnujícího mj. i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, které se vztahuje jak na přestupkové řízení vedené před správními orgány, tak i na navazující soudní řízení správní. Na přestupkové řízení stejně jako na navazující soudní řízení správní je přitom od okamžiku sdělení obvinění do nabytí právní moci konečného rozhodnutí třeba nahlížet jako na jeden celek. Při vyčíslení základu výše nároku na peněžité zadostiučinění žalobce vycházel z [anonymizováno] pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem na případy odškodňování průtahů v řízení, který sestavila Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva Ministerstva spravedlnosti a ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS]. Důvody pro navýšení základní částky ([částka]) o 40 % pak spatřoval v povaze řízení o přestupku jako řízení o obvinění trestní povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, ze které dovozoval závažný zájem žalobce na jeho skončení v co nejkratší době, a dále ve skutečnosti, že se jednalo pouze o dopravní přestupek, který nevyžadoval rozsáhlejší a náročnější dokazování. Naopak důvodem pro snížení o 20 % je dle metodiky skutečnost, že řízení bylo projednáváno na třech stupních. Žalobce dále po žalované požadoval zaplacení úroků z prodlení ode dne následujícího po dni uplatnění nároku u Ministerstva dopravy České republiky. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok uplatněný žalobcem zcela neuznává a navrhla její zamítnutí. Předně uvedla, že žalobce u ní nárok dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. dne [datum] uplatnil toliko ve výši [částka], podmínku pro prvotní uplatnění nároku ve smyslu § 17 zákona č. 82/1998 Sb. ohledně částky [částka] tudíž nepovažovala za splněnou. S žalobcem souhlasila v tom směru, že na předmětné řízení je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a lze jej tedy posuzovat z hlediska přiměřenosti délky řízení. Uvedla, že celková délka předmětného řízení je 3 roky, 1 měsíc a 18 dnů, tj. od [datum], kdy byl žalobci doručen příkaz městského úřadu [číslo jednací] [číslo] 2018 [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum]. Délku řízení nepovažovala za nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na skutečnost, že řízení bylo opakovaně vedeno nejen dvěma instancemi v rámci správního řízení, ale zahrnuje i řízení před krajským soudem. Je přitom nepochybné, že s narůstajícím počtem orgánů, které se na řízení podílejí, roste úměrně tomu i délka celého řízení. Zároveň platí, že i v případě průtahů v řízení nemusí být celková délka řízení nepřiměřená a naopak. K porušení práva na přiměřenou délku řízení pak nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, je-li celková délka řízení nepřijatelná. Pokud celková délka řízení není nepřijatelná, lze tolerovat i případné průtahy v řízení. Dle žalované je navíc nutné, aby žalobce vzniklou újmu tvrdil, a to prostřednictvím skutkových okolností, z nichž by bylo možné vznik nemajetkové újmy dovozovat, aby následně bylo možné posoudit rozsah tvrzené utrpěné nemajetkové újmy a též příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené nemajetkové újmy a nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce však vznik újmy v žalobě netvrdí. Uvedla, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Dále odkázala rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], podle nějž je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí, kdy takovou okolností může být mimo jiné to, že řízení nemohlo v osobnostní sféře účastníka řízení vyvolat žádnou citelnou újmu. Dle žalované pak v případě žalobce ke vzniku tvrzené nemajetkové újmy v důsledku délky předmětného řízení dojít nemohlo. V této souvislosti uvedla, že žalobci hrozilo pouze uložení pokuty ve výši [částka], což je částka naprosto bagatelní. V porovnání s požadovanou satisfakcí jde na první pohled o zjevný nepoměr, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona č. 82/1998 Sb. Takové okolnosti však v tomto případě dány nebyly a žalobce je ani netvrdí. Dále poukázala na skutečnost, že s ohledem na osoby, které za žalobce v rámci řízení jednaly, a jejich obstrukční taktiku je zřejmé, že žalobce využil služeb tzv. pojištění proti pokutám. Na samotném řízení se žalobce nijak neúčastnil, když blanketní odpor proti příkazu za něj podal zmocněnec, který řádnou plnou moc doložil až na výzvu, z ústního jednání se neomluvil. Namísto toho téhož dne vznesl zmocněnec žalobce čistě spekulativní námitku podjatosti proti všem zaměstnancům městského úřadu. Následně podal blanketní odvolání proti rozhodnutí o vině žalobce, které nemělo potřebné náležitosti, přičemž jej bylo nutno opětovně vyzývat k odstranění vad podání. Podotkla, že zmocněnec je znám velmi častým zastupováním osob ve správních řízeních, zejména o dopravních přestupcích, a problematika náležitostí odvolání a procesních postupů ve správním řízení celkově je mu tak více než dobře známa. Obstrukční jednání, jichž se dopouštěl žalobce a jeho zmocněnec ve správním řízení, byla také důvodem, pro které krajský soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů soudního řízení, přestože byl ve věci plně úspěšný. Postup žalobce ve spojení s následným uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení nelze dle žalované hodnotit jinak, než jako jednání, které je v rozporu s veřejným pořádkem. Za situace, kdy žalobce skrze svého zmocněnce činil jednotlivá podání směřující k prodloužení celkové délky řízení, mu nemajetková újma ani vzniknout nemohla. Délka řízení tak byla žalobci jednoznačně ku prospěchu, nikoliv na újmu, když došlo k zastavení řízení z důvodu uplynutí promlčecí doby a zániku jeho odpovědnosti za přestupek, kdy nejvyšší povolenou rychlost v obci prokazatelně překročil, přičemž jeho obrana zpochybňující úhel měření – úhel odklonu radarové hlavy se jeví jako čistě účelová. Uzavřela, že jedinou ne