8 C 216/2017-454 — Okresní soud Praha-západ

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Ve výroku IV. uložil žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude určena samostatným usnesením. 2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky v rozsahu id. ½ bytové jednotky [číslo] vymezené v budově [adresa] v k. ú. [obec] (dále případně jen„ Bytová jednotka“). Ve sledovaném období žalovaný užíval Bytovou jednotku sám, respektive spolu s ním ji užívala i [příjmení] [příjmení], původní spoluvlastnice podílu id. ½ na Bytové jednotce, která ještě na počátku žalovaného období žila se žalovaným v družském poměru. Dále ve sledovaném období Bytovou jednotku obýval i společný syn obou jmenovaných. I po ukončení soužití žalovaný nečinil žádná opatření k vyklizení [jméno] [příjmení] z Bytové jednotky, naopak nadále pokračovalo jejich společné hospodaření. Žalobkyně neměla ve sledovaném období možnost své spoluvlastnické právo k Bytové jednotce realizovat jejím užíváním. Po právní stránce tak tímto způsobem došlo na straně žalovaného jako druhého spoluvlastníka v rozsahu id. ½ k bezdůvodnému obohacení užíváním jednotky nad rámce svého spoluvlastnického podílu. Žalobkyně uplatnila důvodně tento nárok jednak za období od [datum] do [datum], když v této době sice dosud nebyla rovnopodílovým spoluvlastníkem bytové jednotky, ale tehdejší spoluvlastnice jednotky [titul] [jméno] [příjmení] jí smlouvou ze dne [datum] pohledávku v tomto v rozsahu postoupila, jednak navazující období, a to v konečném znění žaloby až do konce dubna 2021, když v tomto období již byla sama spoluvlastníkem bytové jednotky se žalovaným. Výši takto upatněného bezdůvodného obohacení soud I. stupně určil na základě zadaných znaleckých posudků, jako částku odpovídající jedné polovině (pro žalované období) obvyklého nájemného v místě a čase. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Namítl v něm zejména, že soud I. stupně nesprávně nezohlednil skutečnost, že žalovaný [příjmení] jednotku neužívá sám, ale užívá ji i [příjmení] [příjmení], která byla původním vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. ½. Družský vztah žalovaného se jmenovanou skončil ještě v době, kdy jí tento spoluvlastnický podíl patřil. [příjmení], která užívá Bytovou jednotku bez právního důvodu, a měla by proto mít v tomto řízení pasivní věcnou legitimaci, je [příjmení] [příjmení]. Žalovaný se jmenovanou nežije ve společné domácnosti a jako vlastník id. ½ Bytové jednotky nemůže být jejím neoprávněným uživatelem. Soud I. stupně nesprávně klade žalovanému k tíži, že se sám případně nepostaral o vykázání jmenované. Tato povinnost dle žalovaného ležela především na žalobkyni s ohledem na právní zásadu, že právo patří bdělým. Žalobkyně však žádné kroky k vyklizení jmenované z Bytové jednotky neučinila. Užívání Bytové jednotky [jméno] [příjmení] je tak umožněno především samotnou žalobkyní. Navíc, pokud soud I. stupně vyslovil domněnku, že to měl být žalovaný, kdo se měl postarat o vyklizení [jméno] [příjmení], současně tím dle něj přiznává, že to měla být právě tato osoba, po které by měla žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení za užívání Bytové jednotky správně požadovat. Dle žalovaného soud I. stupně při svých úvahách nesprávně nepřihlédl rovněž k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], stejně jako žalobkyně sama si musely být při nabytí spoluvlastnického podílu k Bytové jednotce vědomy toho, že nabývají ve své podstatě pouze tzv. holé vlastnictví, bez množnosti faktické realizace vlastnického práva v podobě jejího užívání, a to již proto, že Bytová jednotka, jak ostatně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku sám soud I. stupně, svou velikostí neumožňuje užívání dvěma cizími osobami. Žalobkyně přitom není ani schopna prokázat, jakým způsobem žalovaný užívá více než jednu polovinu předmětu spoluvlastnictví. Za nesprávný považuje žalovaný i postup soudu I. stupně ohledně určení konkrétní výše obohacení jako jedné poloviny obvyklého nájemného, a to za situace, kdy není možné prakticky spoluvlastnický podíl na Bytové jednotce samostatně pronajmout. Pokud si tak žalobkyně, případně její bezprostřední právní předchůdkyně koupily vědomě věc, která nemá žádnou užitnou hodnotu, a pokoušejí se z takto bezcenné věci, resp. spoluvlastnického podílu získat majetkové obohacení, jde dle žalovaného z jejich strany o jednání rozporné s dobrými mravy. Výsledky zadaných znaleckých posudků tak dle žalovaného představují pouze nepodložené konstrukce, když v daném případě bylo určující, zda lze pronajmout„ polovinu“ Bytové jednotky, konkrétně pak jednu místnost a společnou kuchyň. Po právní stránce nelze dle žalovaného přehlédnout, že spoluvlastník je podle platné právní úpravy oprávněn užívat věc celou. Pokud by užitek z bytové jednotky měl spočívat v zisku z nájemného, o který se spoluvlastníci podle výše svých podílů dělí, pak má žalovaný za to, že on si svůj nárok na polovinu výnosu z nájemného„ odbydluje“. Otázkou pak zůstává, kdo má zaplatit druhou polovinu nájmu. Žalovaný dále uvedl, že případně uvažovanou obvyklou výši nájemného nelze požadovat po každé osobě užívající bytovou jednotku v plné výši, ale vždy ve výši dělené počtem užívajících osob. Povinnost k hrazení nájmu těchto osob není solidární. Žalovaný se nemůže obohacovat za daných okolností neoprávněným užíváním (nadužíváním) Bytové jednotky, nýbrž případně a pouze jen přijímáním užitku plynoucího z bytové jednotky nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Žalovanému tak ze žádného pohledu nesvědčí pasivní věcná legitimace v tomto řízení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. 4. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání zejména uvedla, že argument žalovaného o nedostatku pasívní věcné legitimace, vycházející ze skutečnosti, že v Bytové jednotce bydlí i [příjmení] [příjmení], je lichý. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že Bytovou jednotku žalovaný užívá spolu se jmenovanou a s jejich společným synem, kdy nejméně v počátku žalovaného období udržoval s touto ženou i družský poměr. I po skončení tohoto vztahu však užívání Bytové jednotky těmito osobami nadále pokračovalo. Žalovaný žádné kroky k vyklizení jmenované nečinil, naopak, jak vzal soud I. stupně za prokázáno, nadále trvá i jejich společné hospodaření. Dle žalobkyně je to žalovaný, který umožňuje [příjmení] [příjmení] v Bytové jednotce bydlet. Sám přitom v korespondenci se žalobkyní (vyjádření k žádosti o uzavření dohody o nájmu z [datum]) potvrdil, že byt užívá celý, z čehož mu vzniká bezdůvodné obohacení. Sám žalovaný žádné reálné kroky k vyklizení jmenované nikdy nepodnikl. Není pravdou, že by žalobkyně byla ve vztahu ke svému nároku pasívní, protože ihned po postoupení pohledávky od [titul] [jméno] [příjmení] začala ve věci vydání bezdůvodného obohacení jednat. Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že pasivní věcnou legitimaci má v tomto řízení žalovaný, nikoli zmíněná [obec] Dragounová.Za nepřípadný považuje žalobkyně i poukaz žalovaného na zákonné ustanovení, podle něhož je spoluvlastník oprávněn užívat věc celou, protože bylo třeba zároveň dodat, že toto právo spoluvlastníka je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků. Žalobkyně tedy nenabyla spoluvlastnický podíl k Bytové jednotce jako pouhé„ holé vlastnictví“, a proto po právu a v souladu s dobrými mravy se domáhá po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání předmětu spoluvlastnictví. Její nárok odpovídá i ustálené soudní praxi, a to s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu ČR. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil. 5. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 6. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro rozhodnutí věci podstatných skutečností. Skutečnosti, které soud I. stupně na podkladě provedeného dokazování zjistil, přitom považuje odvolací soud za správné, a proto v tomto směru odkazuje na příslušn