16 C 244/2013-1324 — Okresní soud Praha-západ

1. Soud prvního stupně shora citovaným rozsudkem rozhodl, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí pod parc. [číslo] vše v k.ú. a obci [obec] (výrok I.); žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta (výrok II.), ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení na účet Okresního soudu Praha – západ (výrok IV.). 2. Ve věci již soud prvního stupně rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], jímž zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce podle ust. § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi proti žalovaným domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v k. ú. [obec] tak, jak tyto pozemky byly po změně žaloby, která byla soudem připuštěna, specifikovány ve výroku tohoto rozsudku, když učinil závěr, že smlouvy o převodu pozemků pocházející z majetkové podstaty bývalého klášterního velkostatku [obec] (jednalo se o majetek, jehož byl žalobce vlastníkem v rozhodném období, tj. do [datum]), které uzavřel žalovaný 1) dne [datum] s [anonymizováno] fondem ČR, a na jejichž podkladě byl zapsán do katastru nemovitostí, jsou absolutně neplatné, neboť byly na žalovaného 1) převedeny v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě. Zde vycházel ze závěru, který učinil soud v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], které bylo pravomocně skončeno, a v němž bylo výrokem soudu určeno, že tyto smlouvy o převodu pozemků jsou neplatné. Soud prvního stupně dále zkoumal totožnost pozemků uvedených v žalobě a příslušných smlouvách. Vycházel přitom z posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] a uzavřel, že předmětem řízení není žádný pozemek, ani jeho část, která by nebyla předmětem (absolutně neplatných) smluv o převodu pozemku z [anonymizováno] fondu ČR na žalovaného 1). Žalovaný 1) přitom ke své námitce ohledně nesouhlasných výměr jednotlivých parcel neuvedl ani po poučení soudu žádná konkrétní tvrzení a důkazy. Pokud žalovaný 1) tvrdil, že tyto pozemky pro něho představují jediný zdroj příjmů, protože na nich realizuje svou podnikatelskou činnost (což by na něho mělo i likvidační dopad), soud prvního stupně tuto námitku považoval za irelevantní, když samotné hospodaření po dlouhou dobu na těchto pozemcích nemůže mít význam pro rozhodnutí soudu. 3. Krajský soud v Praze pak rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] rozhodl o odvolání žalovaného 1) tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně včetně jeho závěru o neplatnosti převodních smluv tak, jak o ní rozhodl Okresní soud Praha – západ ve věci sp. zn. [spisová značka]. Platnému převodu těchto pozemků totiž bránilo ustanovení § 29 zákona o půdě. Zákon č. 428/2012 Sb. v ustanovení § 18 odst. 1 zakotvil právo oprávněné osoby podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. anebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Dále uvedl, že ani (obecný) odkaz žalovaného 1) na odškodnění ve výši cca [anonymizována tři slova] církvím ze strany státu nemůže být podle odvolacího soudu důvodem zamítnutí žaloby, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z [číslo] sp. zn. [spisová značka]„ peněžité plnění ve smyslu § 15 zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžité náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán. Komentářová literatura v tomto směru přiléhavě konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady.“ 4. K dovolání žalovaného 1) Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] Nejvyšší soud předně uvedl, že dovolání není přípustné pro řešení právní otázky vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu (soudu) vydaného v dřívějším řízení (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Pro nyní probíhající řízení je podle Nejvyššího soudu zřejmý stav závaznosti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací] v otázce absolutní neplatnosti (pro porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě) tří převodních smluv, uzavřených mezi oběma žalovanými dne [datum], a to jak pro oba žalované, tak i pro soudy, přičemž tato závaznost se současně vztahuje na ty pozemky, popř. jejich části, jež byly předmětem neplatného převodu, a k nimž žalobkyně uplatnila nárok určovací žalobou. Dovolací soud rovněž odmítl námitku žalovaného 1) zpochybňující postavení žalobkyně jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. 6. Dovolání žalovaného 1) je však částečné přípustné pro řešení otázky, zda má v podmínkách řízení o určovací žalobě založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. význam dobrá víra nabyvatele církevního majetku, na nějž se vztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, popřípadě jiné (mimořádné) okolnosti, pro něž by mohla být nabyvateli poskytnuta ochrana nabytého vlastnického práva a upřednostněno jeho právní postavení před pozicí církevní právnické osoby a jejím restitučním nárokem. Ač dovolatel význam jeho dobré víry při nabytí předmětných pozemků od státu a svého postavení soukromě hospodařícího zemědělce zdůraznil již v nalézacím řízení, soud prvního stupně shledal argumentaci dovolatele v uvedeném směru právně nevýznamnou a odvolací soud se jí nezabýval vůbec. Nejvyšší soud k tomu dále uvedl, že dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jež byl aprobován soudem odvolacím, takže závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Smysl ustanovení § 29 zákona o půdě tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím. Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka. Proto nemůže zásadně obstát námitka dovolatele, že předmětné pozemky byly ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. v jeho vlastnictví a nemohou tedy s přihlédnutím k vymezení povinných osob podle ustanovení § 4 zákona č. 428/2012 Sb. podléhat režimu tohoto zákona (viz např. sp. zn. [spisová značka]). 7. Nejvyšší soud dále poukazuje na nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 2166/10, kterým bylo prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě výjimečně připuštěno, přičemž však závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím ustanovení § 29 zákona o půdě musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Ústavní soud v této věci poměřuje vlastnické právo České republiky a vlastnické právo dobrověrného nabyvatele, jenž vlastnické právo nabyl jednáním státu. Dovolací soud k tomu dále uvádí, že samotná argumentace dovolatele o jeho dobré víře při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státu a důvěra v řádnou činnost jeho institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem, nepatří k okolnostem odůvodňujícím suspendaci účinků blokačního ustanovení. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem požívá ústavněprávní ochrany (sp. zn. I. ÚS 544/06), nicméně tento princip - bez dalšího (sp. zn. [spisová značka]) – není mimořádnou okolností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání [anonymizováno] fondu