Okresní soud Praha-západ 36 C 137/2026-44 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 306,55 Kč, úroků ve výši 12,9 % ročně z částky 9 306,55 Kč od 16. 2. 2026 do 15. 3. 2026, ve výši 11,5 % ročně z částky 9 306,55 Kč od 26. 2. 2026 do zaplacení a ve výši 11,5 % ročně z částky 9 306,55 Kč od 16. 3. 2026 do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 264,28 Kč, částky 29 000 Kč, úroků ve výši 18,9 % ročně z částky 29 000 Kč od 16. 2. 2026 do 2. 4. 2026, ve výši 11,5 % ročně z částky 29 000 Kč od 26. 2. 2026 do zaplacení a ve výši 11,5 % ročně z částky 29 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 1 121,12 Kč a částky 1 100 Kč, a to z titulu nepovoleného debetu 1 100 Kč, řádně a včas nevráceného kontokorentního úvěru ve výši 29 000 Kč a řádně a včas nevráceného úvěru ve výši 50 000 Kč, které mu poskytla na základě rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 1. 11. 2018, resp. jejích dodatků č. , hodnota, a 14.2. K výzvě soudu, zda splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že vyšla z informací, které poskytl sám žalovaný. Žalovaný dosud uhradil na uvedený úvěr 56 924 Kč a na kontokorentní úvěr po podání žaloby ještě 10 000 Kč. Proto vzala svou žalobu co do částek a úroků uvedených ve výroku I tohoto rozsudku zpět.3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud postupoval podle § 96 odst. 2 a 4 o. s. ř. a rozhodl, jak ve výroku I shora uvedeno. K posouzení věci ve zbývajícím rozsahu vyšel z těchto zjištění.5. Z rámcové smlouvy č. , hodnota, ze dne 1. 11. 2018, dodatku č. , hodnota, ze dne 5. 6. 2022 včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dodatku č. , hodnota, ze dne 15. 12. 2022 včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, přehledu čerpání a splácení kontokorentu, dokladu o načerpání úvěru ze dne 19. 2. 2026 a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému jednak kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 29 000 Kč a úrokovou sazbou 18,9 % ročně na dobu neurčitou, jednak peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč s úrokovou sazbou 12,9 % ročně a 43 měsíčními splátkami.6. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti žadatele před poskytnutím daného kontokorentního úvěru vyplynulo, že žalovaný v rozhodnou dobu prohlásil, že bydlí ve vlastním bydlení, má jednu vyživovanou osobu, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , kde jeho příjem činí 57 000 Kč čistého měsíčně, kromě toho má příjem z pronájmu/kapitálového majetku ve výši 15 000 Kč čistého měsíčně, příjmy ostatních členů domácnosti činí 13 000 Kč měsíčně a výdaje domácnosti činí 24 000 Kč a splácí 9 500 Kč měsíčně.7. Z úvěrové zprávy ze dne 5. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný v rozhodné době měl ještě tři úvěry, jeden osobní ve zbývající výši 765 066 Kč se splátkami 15 780 Kč měsíčně, jeden hypoteční ve zbývající výši 2 108 599 Kč se splátkami 9 618 Kč měsíčně a jeden kontokorentní s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Současně z ní vyplynulo, že dvě žádosti o úvěr mu byly odmítnuty.8. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti žadatele před poskytnutím daného úvěru vyplynulo, že žalovaný v rozhodnou dobu prohlásil, že bydlí ve vlastním bydlení, má jednu vyživovanou osobu, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , kde jeho příjem činí 150 000 Kč čistého měsíčně, kromě toho má příjem z pronájmu/kapitálového majetku ve výši 15 000 Kč čistého měsíčně, příjmy ostatních členů domácnosti činí 13 000 Kč měsíčně a výdaje domácnosti činí 34 500 Kč a splácí 20 000 Kč měsíčně.9. Z úvěrové zprávy ze dne 15. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný v rozhodné době měl ještě tři úvěry, jeden osobní ve zbývající výši 245 575 Kč se splátkami 4 881 Kč měsíčně, jeden osobní ve zbývající výši 684 012 Kč se splátkami 15 780 Kč měsíčně, jeden hypoteční ve zbývající výši 2 079 088 Kč se splátkami 9 618 Kč měsíčně a tři kontokorentní s úvěrovými rámci 29 000 Kč, 12 000 Kč a 30 000 Kč. Současně z ní vyplynulo, že tři žádosti o úvěr mu byly odmítnuty.10. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 16. 2. 2026 soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek.11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.14. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.18. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedených dodatků k rámcové smlouvě, které soud posoudil jako smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelské úvěry a také o spotřebitelské smlouvy podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li pouze z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).19. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.20. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).21. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.22. V posuzované věci soud na podkladě předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala ani v jednom případě s řádnou péčí odborníka a nebylo tak spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žadatele o úvěr, aniž by je jakkoli ověřovala, navíc se jeho tvrzení o splátkách jiných úvěrů rozcházelo se zjištěním žalobkyně, která však tyto rozpory nevzala jakkoli v potaz, stejně jako např. zjištění, kolik žádostí o úvěry již bylo žalovanému odmítnuto. Kromě toho nebyla doložena výše tvrzených příjmů žalovaného, které se v čase poměrně výrazně proměňovaly, ani výše nákladů na bydlení, výše výdajů na domácnost a nebyly vůbec zkoumány ani další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně ani neověřovala výpisem z účtu žalovaného jeho finanční toky, příp. rezervy. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.23. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelské úvěry splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto ani v jednom případě nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že dané smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto jsou předmětné smlouvy ve smyslu § 588 o. z. neplatné i z tohoto důvodu.24. Jestliže žalobkyně přes neplatnost obou smluv poskytla jednak možnost čerpat kontokorentní úvěr až do částky 29 000 Kč a poté i částku 50 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Uhradil-li ovšem žalovaný doposud na smlouvě ze dne 15. 12. 2022 celkem 56 924 Kč, fakticky ji přeplatil, zatímco na neuhrazeném kontokorentním úvěru ve výši 29 000 Kč dosud uhradil 10 000 Kč, proto soud žalobě vyhověl pouze co do částky 19 000 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025, z nějž jasně vyplývá, že absentuje-li výzva k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže být žalovaný v prodlení).25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně ve věci úspěšná nebyla a žalovanému žádné náklady nevznikly. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přitom soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).