Okresní soud Praha-západ 36 C 61/2026-108 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 25 535 Kč s příslušenstvím, a z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 20 000 Kč, který žalovanému na základě smlouvy ze dne 18. 11. 2024 poskytla společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , jako právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný dosud ničeho neuhradil, přičemž pokud by soud nárok žalobkyně neměl za prokázaný z titulu smlouvy o úvěru, nechť je posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, který na pohledávce uhradil celkem 21 470 Kč, a žalobu vzala co do částky 1 000 Kč s příslušenstvím, částky 5 535 Kč a zákonných úroků z prodlení z částky 3 175 Kč od 30. 7. 2025 do zaplacení zpět.2. Žalovaný s žalobou uplatněným nárokem nesouhlasil. Namítl, že zejména nedošlo k prověření jeho úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru, kromě toho je sjednaná výše úroků v rozporu s dobrými mravy, proto je daná smlouva podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neplatná. Vzhledem k tomu, že dosud uhradil 21 470 Kč, má naopak vůči žalobkyni přeplatek, který ve smyslu § 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatnil jako vzájemný návrh.3. Ve věci bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno bez přítomnosti žalobkyně a její zástupkyně, která se z jednání omluvila a ani nežádala o odročení. V podání ze dne 12. 5. 2026 sice uvedla, že pokud by žalobě nemohlo být v plném rozsahu vyhověno, protože by žalovaný například tvrdil a prokázal zcela nové tvrzení, které dosud nebylo součástí jeho vyjádření, má soud žalobkyni vyzvat k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, avšak žalovaný prostřednictvím svého zástupce u jednání dne 19. 5. 2026 ve vztahu k uplatněnému nároku pouze zopakoval tvrzení, které již byly uvedeny shora. Obdobnou omluvu zástupkyně žalobkyně zaslala i k jednání dne 21. 7. 2026, ke vzájemnému návrhu se nijak nevyjádřila.4. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby soud usnesením ze dne 19. 5. 2026, č. j. 36 C 61/2026-82, rozhodl o částečném zastavení řízení, takže předmětem řízení již byl pouze nárok žalobkyně ve výši 19 000 Kč se shora uvedenými úroky z prodlení a vzájemný nárok žalovaného na zaplacení 1 470 Kč. Pro posouzení věci soud provedl následující dokazování.5. Ze smlouvy o úvěru č. 468805003 ze dne 18. 11. 2024, včetně obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně a 13 dodatků, a z výpisů z běžného účtu o čerpání úvěru měl soud za prokázáno, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti , právnická osoba, získal finanční prostředky ve výši celkem 20 000 Kč, přičemž danou smlouvou byl mezi stranami sjednán úrok ve výši původně 627,8 % ročně, až nakonec ve výši 24,46 % ročně.6. Z potvrzení o finančních transakcích, výpisu transakcí z účtu, historie pohybu na běžném účtu a potvrzení o odchozí úhradě měl soud prokázáno, že žalovaný uhradil celkem 21 470 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně dodatku, z upomínky ze dne 5. 1. 2025, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2025 a z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze stejného dne včetně podacích lístků bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován, a že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také ve smyslu § 3016 o. z. podle zákona spotřebitelském úvěru.9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením takové smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.19. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Z provedených listin je zřejmé, že vůbec nijak neověřovala pravidelné příjmy žalovaného i výši nákladů na bydlení, na domácnost či jeho další běžné výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně ani neověřovala jeho finanční toky, příp. rezervy, stejně tak neověřovala případné další finanční závazky žalovaného. Pokud by snad vycházela z různých externích i interních databází a registrů nebo ze statistických dat, je třeba konstatovat, že posouzení úvěruschopnosti není statistickou záležitostí, jejím smyslem totiž není zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem této zákonné úpravy je zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopen dostát svým závazkům. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou, ta by pro danou smlouvu s určitým způsobem nastavenými parametry postrádala smysl. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo zejména výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.20. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, jakoukoli snahu o posouzení jeho reálné situace. Soud tudíž musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany právní předchůdkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je předmětná smlouva ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.21. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo by jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila, resp. toto právo by náleželo žalobkyni, na niž byla daná pohledávka řádně postoupena (k prokázání této skutečnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4148/2014). Avšak s ohledem na skutečnost, že žalovaný zaplatil již 21 470 Kč, jak bylo v řízení rovněž prokázáno, nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu zamítnout, když samotná jistina už byla takto uhrazena, resp. přeplacena o 1 470 Kč, tudíž žalovanému naopak ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení právě ve výši tohoto přeplatku. Soud proto rozhodl, jak ve výrocích I a II tohoto rozsudku uvedeno.22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že ve věci zcela úspěšnému žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 2 140 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý z pěti úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne 16. 3. 2026 a 19. 6. 2026, účast na jednání před soudem dne 19. 5. 2026 a 21. 7. 2026). To vše činí dohromady částku 13 950 Kč, přičemž lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebylo důvodu pro delší lhůtu k plnění nebo pro plnění ve splátkách, místo plnění k rukám zástupce žalovaného bylo určeno ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.