3 C 180/2021-81 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 27. 10. 2021 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru: 290839,73 Kč na jistině, 4499,30 Kč na kapitalizovaném úroku za dobu od 12. 7. 2019 do 1. 7. 2021, 4433,32 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení za dobu od 12. 7. 2019 do 1. 7. 2021, úroku 8,7 % ročně z 288739,73 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení 8,25 % ročně z 288739,73 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení. 2. Soud zjistil z úvěrové smlouvy, že dne 12. 7. 2019 podepsali [obec] [anonymizováno] a žalovaný smlouvu a žalovanému bylo poskytnuto 300 000 Kč. Poskytnutí úvěru nebylo sporné a žalobce je doložil výpisem z bankovního účtu žalovaného. Z úvěrové smlouvy plyne výše měsíční splátky 4056 Kč, počínaje 12. 8. 2019. Z dopisu z 23. 3. 2021 (výzva k zaplacení před sesplatněním celého úvěru) plyne, že k tomuto datu dlužil žalovaný 14268 Kč. Z porovnání předepsaných splátek podle smlouvy a dluhu vymezeného v dopisu z 23. 3. 2021 lze dovodit, že žalovaný splatil do 23. 3. 2021 celkem 66862 Kč (měl do té doby splatit celkem 81120 Kč, dlužil 14268 Kč). Dopis ze dne 24. 4. 2021 obsahuje výzvu původního věřitele žalovanému ke splacení celého dluhu. Žalobce však neprokázal doručení oné výzvy žalovanému (předložené poštovní podací archy z 15. 7. 2021 a 10. 8. 2021 se zjevně týkají pozdějších zásilek). 3. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy tvrdil žalobce, že banka vycházela z obsahu žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl svůj příjem 33997 Kč měsíčně. Banka zkontrolovala, že tato částka odpovídá průměrnému příjmu žalovaného v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Vedle toho se banka nespokojila s tvrzením žalovaného, že má nulové měsíční výdaje a nájemné 5000 Kč a naopak předpokládala jeho životní náklady 11808 Kč na základě vlastního výpočetního modelu. Dále vycházela ze znalosti o tom, že žalovaný již tehdy měl jiné úvěry – na stavebním spoření se splátkou 1180 Kč, kontokorentní úvěr s limitem 20000 Kč a orientační splátkou 1667 Kč a dále revolvingový úvěr s limitem 30000 Kč a orientační splátkou 1500 Kč. 4. Žalobce předložil soudu výpisy z bankovního účtu žalovaného za dobu od února 2019 do července 2019. Z nich soud zjistil, že žalovaný žil téměř po celou tuto dobu na dluh a v kladných číslech se ocitl teprve 12. 7. 2019, kdy bylo na jeho účet připsáno 300000 Kč z úvěru. V únoru a březnu 2019 neměl žalovaný žádné příjmy, v dubnu příjem 12 839 Kč, který mu byl stržen beze zbytku exekučně V květnu, červnu a červenci měl sice příjem z výdělku (průměr počítaný za ony 3 měsíce by činil dokonce 41049,44 Kč), avšak ani tak není zřejmé, z čeho původní věřitel usoudil, že žalovaný jej bude mít i nadále, když v předchozích 3 měsících žádné příjmy na účet nepřišly a až do 12. 7. 2019 byl stav účtu na začátku i na konci každého měsíce cca - 20000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalobce neoznačil. Pokud skutečně původní věřitel vycházel pouze z předložených údajů, potom nelze než uzavřít, že neposoudil úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí, protože nebylo možno rozumně usoudit, že zadlužený žalovaný bude mít dostatek prostředků na další výdaje – splátky úvěru. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalobce o tom, že z opatrnosti počítal s vyššími životními náklady žalovaného, než jaké žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, či že počítal i dalšími splátkami žalovaného. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu neplatnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit. 5. Ze smlouvy ze 14. 6. 2021 a dopisu datovaného 14. 7. 2021 plyne, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným [právnická osoba] [anonymizováno]. Další postoupení pohledávky na žalobce bylo doloženo postupní smlouvou z 29. 7. 2021. Žalovaný byl vyrozuměn o dalším postoupení pohledávky (od [anonymizováno] [právnická osoba] na žalobce (dopisem ze dne 10. 8. 2021, který zároveň obsahuje výzvu k zaplacení celé dlužné částky). 6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Žalobce však poskytl žalovanému plnění na základě neplatné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené (a dosud nesplacené) částky. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Proto soud přiznal žalobci 233138 jako rozdíl mezi poskytnutou částkou a již splacenou částkou, spolu s úrokem z prodlení. Nad tuto částku zamítl nárok žalobce, včetně úroků, neb ty byly sjednány neplatně. 7. Za právně účinnou výzvu k zaplacení celého dluhu soud považuje teprve dopis z 10. 8. 2021. Poštovním podacím archem bylo doloženo jeho odeslání žalovaném