3 C 206/2025-40 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 2. 10. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 27. 2. 2024 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru a poskytl mu úvěr 15000 Kč. Žalovaný projevil souhlas se smlouvou formou SMS, zadáním pětimístného verifikačního kódu (rodné číslo žalovaného) a zaplacením verifikační platby 1 Kč na účet žalobce. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem 40 % měsíčně. Protože nesplácel úvěr, sesplatnil jej žalobce dohodnutým způsobem dne 28. 11. 2024. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal ke smluvní pokutě 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobce požadoval smluvní pokutu za dobu od 2. 12. 2024 do 8. 8. 2025, 3735 Kč.2. Žalovaný se ničím nebránil.3. Z předložených listin, zejména z nepodepsané smlouvy a průvodních vysvětlujících listin (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, scan občanského a řidičského průkazu žalovaného) soud zjistil, že žalovaný jednal za pomoci prostředků elektronické komunikace na dálku se žalobcem o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Předložená smlouva neobsahuje podpis ani jiný projev vůle žalovaného (např. číselný kód či jiný identifikační znak). Z předložených důkazů neplyne zaplacení verifikační platby, přidělení verifikačního kódu žalovanému ani zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Převod 15000 Kč na bankovní účet žalovaného dokládá potvrzení , právnická osoba, . Dopisem ze dne 28. 11. 2024 prokázal žalobce výzvu žalovanému k zaplacení 44267 Kč v souvislosti s popsanou smlouvou, nejpozději do 3 dnů od doručení dopisu.4. Žalobce prokázal splnění zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Tvrdil, že jej prolustroval v databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI a toto tvrzení nebylo zpochybněno. Vedlo toho doložil výpisy z bankovního účtu žalovaného za období od listopadu 2023 do ledna 2024 – z nich plyne, že žalovaný hospodařil s penězi vyrovnaně a nebyl předlužen. Ani soud nemá jiné poznatky z vlastní úřední činnosti o finanční situaci žalovaného. Z tohoto pohledu není důvodu k neplatnosti úvěrové smlouvy, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit. Avšak žalobce neprokázal uzavření smlouvy. Předložená listina neobsahuje projev vůle žalovaného (podpis či jiný identifikační znak). Jiné důkazy k tomu nebyly předloženy. Soud neví z úřední činnosti, zdali byl žalovanému přidělen verifikační kód, event. jaký, ani zdali jej žalovaný použil k vyjádření souhlasu se smlouvou. Za situace, kdy se žádný z účastníků nedostavil k soudu, žalovaný nepotvrdil tvrzení žalobce a ani žalobce je neprokázal, tak nezbývá než uzavřít, že se neprokázalo uzavření úvěrové smlouvy. Proto nelze žalobci přiznat nároky založené smlouvou – úroky ani smluvní pokutu.5. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Věřitel však poskytl žalovanému plnění bez platné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené (a dosud nesplacené) částky 15000 Kč. Žalovaný nesplácel, a tak dluží žalobci 15000 Kč. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Ostatní požadované částky mají svůj právní základ v chybějící smlouvě, proto je nelze žalobci přiznat. Žalovaný je v prodlení se zaplacením, a tak má povinnost zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku.6. Nad rámec popsaných závěrů soud doplňuje, že ujednání o úrocích je zjevně nepřiměřené (ve smyslu ust. § 1815 občanského zákoníku) a výrazně převyšuje úroveň úročení aprobovanou ustálenou judikaturou, proto by k němu soud nepřihlížel ani v případě hypotetického závěru o platnosti úvěrové smlouvy. Nárok žalobce na úroky z prodlení ve výši 40 % z jistiny úvěru za měsíc (tj. 480 % p. a.) tak postrádá právní základ. Protože se mezi žalobci rozmáhá procesní taktika vymáhání jistiny a teprve dodatečně (v dalším samostatném řízení) vymáhání kapitalizovaného příslušenství či smluvní pokuty, soud již nyní avizuje, že nelze připustit, aby soud aproboval salámovou metodu uplatnění nepřiměřených nároků po částech (zde za jeden měsíc), ve zdánlivě nevysokých absolutních částkách.7. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce uspěl s převážnou částí svého nároku. Proto mu soud